Ovšem ne navždy: když Kvítko s Marťanem letos v zimě dumali nad náplní jarního katalogu akcí, Marťan se rozpomněl a myšlenka byla na světě v celé své kráse: tohle bude třešínka na dortu jarních akcí SDA! To je ono! I mělo se tak stát. Kvítko sedl k mapám, hloubal, až vyhloubal dle jeho názoru optimální trasu Plzeň (Náměstí Republiky) - Ostrý. Podrobně ji proměřil, vzdálenostně i výškově - a spolu se stručným namladěním pro potenciální účastníky vše zapsal na samotný závěr Katalogu akcí - jaro 2003. Velectěný čtenář nechť nyní hypertextově přelistuje kliknutím na uvedený odkaz a po přečtení příslušného odstavce naviděnou.
Ale spěšme už honem ke konci června. Do té doby se vlastně nic ohledně Ostrého maratonu nedělo, kromě toho, že 4. května Kvítko při jiné příležitosti projel valnou většinu trasy na kole, aby ji prověřil a vlastním kolem proměřil. Přitom byla sice - oproti Kvítkově očekávání - nalezena Pašerácká stezka, ale zato se zjistilo, že několik neasfaltových úseků (Borovy - Lhovice a Bezděkov - Miletice) trasy nalinkované v šedé teorii map na psacím stole se již začíná zelenat rašícím obilím a jinými zemědělskými plodinami. Co se dá dělat. Kolektivizace zemědělství je na české krajině dodnes podepsána.
| Nýrská přehrada |
|---|
|
|
| Ostrý: viditelný zdaleka! |
|
|
Takže tedy: konec června se rychle blížil. Díky různým organizačním změnám došlo k dohodě (která ovšem od startu bohužel odstavila Burizona), že se akce oproti plánu přesune o týden déle - na sobotu 28.6. Většina SDA-pozitivců definitivně řekla startu ne a ve hře zbyli jen ti "nejtvrdší" :-) - Marťan, Kvítko, Tom a do široké základny SDA pozitivců též nově přibyvší Houbák. Dohodla se první a zároveň poslední předstartovní schůzka - pondělí 23.6. podvečer.
Schůzka skutečně proběhla; zašlo se do jakési "Šatlavy" u bývalé Mlýnské strouhy pod náměstím a domluvilo se vše potřebné. Tedy vlastně pouze náhradní úseky místo těch neexistujících (neprozřetelně vedené leckdy opět po neprověřených polňačkách) a start - který se po menších neshodách stanovil kompromisně na 1:00. A, málem bych zapomněl - vzhledem k tomu, že se žádný bídák neuvolil k tomu, že by tvořil nějaký traťový support, shodli jsme se na obsahu batůžku, který si každý ponese s sebou. Prozradím, že celé jednání probíhalo v poněkud napjaté atmosféře, neboť zejména Kvítko (ale nejen on) musel odrážet všelijaké ústrky od místní vskutku příjemné hospodské :-). Ale k věci. Nazdar chlapi, v sobotu v 0:50 před Bartolomějem!
A v sobotu v 0:50 se všech pět šílenců opravdu sešlo před Bartolomějem. Všichni natěšení, nějaké ty řeči, rozdání map, rozpisů trasy, předstartovní nervozita ... vždyť to znáte, ne? Foto a pípla 1:00, tak jaképak cavyky. Závod začal!
Od této chvíle se osudy jednotlivých účastníků začaly rozdělovat. Proto bylo vyslyšeno moudrého Burizonova nápadu, ať každý popíše své zážitky séparé a do kroniky pak umístíme vše! Takže - o kus níže se můžete po tomto dlouhatánském úvodu začíst do opravdového čtiva - syrových, "naživo" jen několik hodin po závodu třesoucíma se rukama sepsaných příspěvků dotyčných lidiček. Abyste měli maximální zážitek, jsou tyto příspěvky téměř bez úprav zveřejněny tak, jak si je ostromaratonci jen pár hodin po závodu rozeslali mailem.
Ale ještě předtím si neodpustím prozradit jednu věc napřed: jak se níže dočtete, náš společný boj - byť jej každý bojoval především sám za sebe - s Ostrým byl úspěšný. Přitom si ovšem všichni sáhli opravdu na samé dno svých sil, což se projevilo mimo jiné také v Kvítkově zápisu mírným - byť pouze dočasným, krátce po závodě trvajícím - pesimismem. Proto musel být jeho příspěvek na několika místech cenzurován. A ještě technickou poznámku - časové údaje v příspěvcích jsou mírně různorodé (neboť se startovalo v 1:00): Kvítko měří v hodinách od startu, ostatní v normálním čase. Nuže, teď už následují jednotlivé příspěvky - v tom pořadí, v jakém byly mailem odeslány ...
Vezmu to chronologicky: Houbáka jsem viděl naposledy u zimního stadionu, Toma s Marťanem před Tyršákem. Dál jsme pokračovali s Martinem sami hvězdnou nocí - nálada výborná, mělo to atmosféru. Bohužel, počínaje lesnatým úsekem na červené značce mi to začalo kazit pomyšlení, jak se asi vám ostatním orientovalo a nakolik vás to zdržovalo. Sorry, ale snažil jsem se to udělat co nejlíp ... zda to stačilo, to nevím. Navíc se nakonec ukázalo (alespoň mně), že úseky mimo silnice byly pro pohyb horší, než asfalt. Takže jsem byl rád za každou silnici a značka lesem byla zbytečná.
První pauzu jsme dělali po 20 km za Krasavci. Dařilo se nám držet 10 km/h průměrnou! Pokračovali jsme dál a v Nezdicích měli 30 km za 3 h! Jen tak dál. Pocity se střídaly - občas jsme měli dojem, že to je v kapse, pak jsme se chvilkově unavili a najednou byl cíl nekonečně vzdálený ... ale vezmu to stručně: za Nezdicemi na kopci jsme dali druhou pauzu (svítalo). Zjistil jsem, že to moje jídlo (= cca 10 různých čokoládových tyčinek) není to pravé ... přestaly mi chutnat a když jsem to zapil vodou, tak mi to při běhu lítalo v žaludku sem a tam (fakt!), takže jsem posléze moc děkoval mamce, že mi vnutila jednu bagetku "do cíle" - a moje posilňovačky se pak skládaly ze 2 soust bagetky, vody a hltu takové té zahuštěné přeslazené smetany v hliníkové tubičce - zrovna mi vypadlo, jak se to jmenuje.
Ale zpět k ději: cesty v náhradním úseku (jak jste si možná později všimli) neexistovaly - takže nás čekal nejdřív průstup polem (=> mokré boty a následně u Martina puchýře) a poté (za Jínem) cca 1 km zacházka zpět na hlavní a po ní do Poříčí. Odsud jsme poprvé zahlédli cíl - Ostrý! A taky jsme zjistili, že jsme jednak kvůli zdržení o dost vypadli z našeho průměru a taky nám pekelně dochází pára. Indiánský běh jsme už drželi s vypětím všech sil, obzvlášť Martinovi se začalo dost špatně běhat, protože ho bolely při otřesech nohy. Za Švihovem jsme pokračovali na Malechov a tam měli 40 km za 4:20, pořád dobrý. Ale Martin už nechtěl popobíhat a já jsem mu naopak stěží stačil, když šel svým ostrým tempem, takže po nějaké chvíli došlo k rozdělení našeho týmu - vyrazil jsem napřed indiánským během - a to bylo naposled, co jsem někoho tenhle den viděl.
Tempo jsem víceméně držel až na 50 km - Bezděkov, i když jsem běžecké úseky už dost zkracoval či občas vynechával. Pak přišlo mírné stoupání k Dlažovu - ale pořád indiánský běh. Za Dlažovem, byť to bylo po rovině či spíš dokonce z kopce, jsem ale už zjistil, že toho moc nenaběhám - prostě to hrozně bolelo. Nikoliv únava, ale bolest - všude. Navíc se přidala další komplikace - začal jsem usínat. No, moc jsem toho předtím nenaspal. Pauzu jsem naplánoval na 7:00 (od startu) na 60,00 - Úborsko. Tak se i stalo. Ale pauzy začaly být spíš kontraproduktivní - stěží jsem se potom rozcházel. Naposledy na křižovatku před Bystřicí jsem ještě praktikoval indiánský běh, pak jsem zjistil, že s běháním jsem pro dnešek skončil. Snad to stihnu chůzí. Protáhl jsem šlachy a nasadil nejostřejší chůzi, co jsem zrovna mohl. Kdoví, co to bylo za tempo, ale asi to bylo přes 6 km/h.
Nýrsko, Stará Lhota a nad přehradou - ani ne 9:00, 70 km. Pauza. Přemohl jsem se a začal jsem na cestách klást šipky v touze odčinit tak alespoň trochu vaše orientační komplikace (předpokládám, třeba to bylo v pohodě :-?). Začal jsem vidět, že Ostrý je do limitu v kapse - mírně přes hodinu pod Ostrý na začátek Pašerácké stezky, a pak 2 hodiny na výstup ... Držím tempo a jdu pěšky, po pěkných cestách následuje příšerný nekonečný úsek po silnici od Hamerského dvora po most na Bílém potoce. Ale jdu rychleji, než předpokládám - takže na Bílém potoce jsem v 9:45. Horší je, že jsem v posledních kilometrech zjistil, že už začínám být úplně vysílen. Je možné, že budu mít na závěrečné stoupání 2 hodiny, ale nakonec třeba v půlce padnu a nahoru se nedostanu?
Delší pauza (která vůbec nepomáhá) a asi v 9:55 se vydávám Pašeráckou stezkou vzhůru. Úzkostlivě střežím jakoustakous chůzi, jinak se po chvíli skoro nehýbu z místa ... obrovské borůvky. Mňam! 1,5 km na křižovatku - konec Pašerácké stezky - mi trvá cca 25 minut! Musím zrychlit! A nějak se to daří - na Statečku jsem v 10:40. To vypadá už dobře. Už mi ovšem činí potíže si vůbec sednout, a to ne na zem, ale na vyvýšený kámen!
Pauza a jdu na finiš. Je to učiněné utrpení, cesta je nekonečná (zvlášť po chvíli ta kamenitá část). Stavím co každých sto metrů a v předklonu tak nějak "odpočívám". Přitom občas prší z mraků, do kterých se Ostrý někdy kolem 11 h zahalil ... Už to nebudu prodlužovat: poslední desítky metrů kolem skal zdolávám už za vydatné asistence zábradlí, protože vykročit na 30 cm schod je pro mne už takřka nemožné. Skalní plato - "finiš" sestávající ze zoufalého pokusu o skok a VRCHOL! 11:27:06. Nekoná se nic z toho, co jsem si cestou vysnil: zběsilý výkřik radosti atd. Vrchol je plný turistů a tak jen tiše vyhlížím do Němec a nepřítomně tak přehlížím chlápka, který fotí rodinu za neuvěřitelných řečí. Zkouším si sednout a všichni z toho mají divadlo.
Tím ovšem příběh BOHUŽEL zdaleka nekončí. Po nezbytných zajišťovacích akcích (masáž v mezích možností, oblečení) bez hnutí sedím na skále, Němci, co nezavřou hubu a Češi, co ji nezavřou taky a z toho 50 % času nadávají na Němce - je mi z toho (cenzurováno). To jsme ale národ, fuj! Pak začíná pršet - než slezu k chatě, uplynou bolestivé 2 minuty a pršet přestane. Strašně všechno bolí, přes veškerou snahu celý tuhnu a v podstatě se přestávám hýbat - a cítím se hrozně sám. Říkám si, kde asi jste, zda se někomu něco nestalo či jste někde nezbloudili. Začínám mít špatnou náladu - jestli to za to stálo. Na lavičce u chaty zkouším spát, vytrvávám do 15:00 a čekám, zda někdo nepřijde, ale - při vší úctě - po tom, co jsem si prožil při stoupání nahoru, moc nevěřím, že by se do toho někomu ještě chtělo.
V 15:00 odrážím, protože při mém stavu je to nejzazší čas, kdy se musím vydat na vlak odjíždějící v 19:00 z Hojsovky. Špičák nepadá v úvahu. Zdolávám ještě jednou po čtyřech skalisko, loučím se s pohledem a plazím se dolů. Každý "krok" nesmírně bolí a nemám přes 2 km/h. Abych ten vlak vůbec stihl! Mám špatnou náladu. Kromě svalů mi začaly bolet šlachy v chodidlech, kotníky a kolena a já se začínám hrozně bát, aby to nemělo nějaké dlouhodobější následky. Prostě na takovéhle věci nemám. Po nekonečném utrpení konečně docházím na Stateček - vida, za stromem stojí naše hraniční policie. Unaveně sedám, abych si sundal bundu - kdybych je tak požádal, jestli by mne nesvezli do Hamrů ... pozdě. Čumí na mě, startují a jedou dolů do Hamrů. Proklatě! Bezmocně se na ně z 20 m vzdálenosti dívám, jak mizí v zátočině ... To jsem (cenzurováno).
Jdu zase dolů na křižovatku, 2 km/h snad držím. Slyším hromy, je zakaboněno až běda. A taky že těsně před křižovatkou začíná cedit. Velmi silně. Před sebou ani ne 100 m vidím přístřešek, nasazuji nejostřejší možné tempo - a stejně, když tam dorážím, tak jsem promoklý v podstatě na kůži. Sakra! Po 15 minutách je po dešti, ale já se skoro nemůžu postavit na nohy. Začínám mít dojem, že 2,5 h odtud na vlak mi prostě nebude stačit a poprvé si dovedu představit, že na Šumavě lze taky umřít. Prostě se včas někam nedobelhám a zůstanu na noc ... Ne, že by to byl můj aktuální případ, ale kdyby si někdo někde zlomil nohu, tak to asi jde. Ale nakonec to do Hamrů nějak sbelhávám, potom mírně do kopce proti proudu Úhlavy (musím odpočívat - přitom je to silnice s mírným stoupáním) a potom po pěšině na nádraží. Chvílemi jdu v podstatě po čtyřech. Velká pauza uprostřed. Kupuju lístek, zklamaně zjišťuju, že po nikom z vás ani stopa a čekám nakonec 1 h na vlak.
Přijíždí, zabírám prázdné kupé ve vagonu označeném, že jede snad do Prahy či co, uléhám na sedačku, že jako budu spát. Ještě otvírám na chvíli okno, jenomže ouha, když ho chci zavřít, tak se zasekne v půlce. Do prčic, takže celou dobu tu bude randál a ještě profukovat! Ale sílu na to, abych se zase obul a šel hledat jiné kupátko, už nemám. Nakonec se probouzím, když vlak delší dobu stojí. Hergot, Plzeň. Abych tak ještě přejel do Prahy! Ale stíhám to a mohu se vesele belhat dál na tramvaj ...
Tak pánové, tohle je můj příběh. Mohu-li (mezi námi) vyslovit svůj názor, tak ... (cenzurováno) ... snad nemáte taky tak špatnou náladu - napište někdo, že se vám to líbilo!
Tak zatím ahoj
Kvítko.
Ale vás jistě zajímá, kam jsem až došel. No, snad vám to objasní následující řádky.
Hned na začátku jsem zjistil, že s váma krok neudržím, a tak jsem zvolil vlastní tempo. Nasadil jsem ostřejší chůzi, protože jsem zjistil, že kdybych běžel, tak bych moc daleko nedošel. Říkal jsem si, že lepší je přijít pozdě, než vůbec. Cesta pěkně ubíhala, až k rozestavěnému kruhovému objezdu. Tady mi nějakej magor v autě oslnil natolik, že jsem jednou nohou šlápnul do nějaký díry a šlehnul jsem sebou. Naštěstí se mi nic nestalo, jenom pár odřenin na rukou, a baterka to naštěstí taky přežila. Po odbočení ze silnice jsem byl rád, že to baterka přežila, protože jinak bych byl nahranej. Ochutnal jsem vodu ze studánky, pěkně mě osvěžila. Pak následovalo menší tápání a bloudění, ale nakonec jsem cestu přece jenom našel.
Zatím se mi jde dobře a kochám se okolní krajinou. Při cestě do Krasavců začínám pozorovat, že na východě se začíná probouzet sluníčko. Kolem čtvrtý hodiny dorážím za Krasavce (bod 25). 20 km za 3 hodiny je docela málo, ale pořád mám šanci, že to stihnu, i když ne v limitu. Ale i tak zkouším nasadit ještě větší tempo. Ve 4:15 dorážím pod elektrické vedení před Vícovem a fotím si začínající východ slunce. Dále cesta do Nezdic probíhala v pohodě a záviděl jsem krávám, které si jen tak ležely v trávě a přežvykovaly.
V Nezdicích si na chvíli sedám pod strom, hodím do sebe jednu twigy tyčinku a koukám do mapy, kudy dál. Za necelých 5 minut opět vyrážím na cestu, potkávám nějaký trempíky a hledám odbočku na polní cestu. Tu po chvilce nacházím, ale jak později zjišťuji, trochu jsem se sek. Ocitám se u mostu přes Úhlavu kousek u obce Borovy. Mrknu do mapy a plánuju kudy dál - budu muset po silnici. Naštěstí zjišťuji, že jsem si moc nezašel (jak se nakonec dozvídám z Kvítkova vyprávění, možná bylo lepší, že jsem šel jinudy). Přicházím do obce Jíno. Zde opět zazmatkuju a jdu po cestě, která na mapě končí u železničního mostu (jde téměř souběžně s Úhlavou). Ve skutečnosti naštěstí pokračuje až na silnici mezi Červeným Poříčím a Třebýcinkou. Když jsem se vymotal z Č. Poříčí, následoval nepříjemný kus cesty po silnici 1. třídy. Byl jsem rád, když jsem došel do Švihova.
Zde jsem zašel do krámu a koupil si něco k pití. Nedobrovolně (protože jsem zase špatně odbočil), ale nakonec rád, jsem si prohlídnul (jenom zvenku) hrad Švihov. Nakonec jsem naštěstí našel opět tu správnou cestu, a tak jsem pokračoval dál. Pomalu jsem začínal závidět lidem, co kolem mě jezdili na kole. Docela mě naštvala polňačka před Malechovem, protože jsem si namočil boty. Mám ale i jednu hezkou, ale zároveň i hrozivou, vzpomínku na tuhle cestu. Asi kilák před vesnicí jsem totiž potkal lišku. Nejdřív jsem si myslel, že je to kočka. Byla ode mě asi 25 metrů a koukali jsme na sebe. Nevím, kdo se bál víc, ale asi já, protože liška nemínila opustit cestu, ani když jsem zadupal. Nakonec ale pochopila, že chci projít a zmizela v poli. Bohužel se mi ji nepovedlo vyfotit, což mě teď dost mrzí.
Cestu mezi Malechovem a Soustovem si teď nemůžu nějak vybavit, tak se zřejmě nic důležitého nestalo. Za Soustovem odbočuji moc brzy a cesta najednou končí v polích. Začínám být unavenej, chce se mi spát a dělám tu nejhorší věc, co můžu udělat, lehnu si do trávy. Přemejšlím, kudy dál a zjišťuju, že pomalu usínám. Musím ale pokračovat a tak se zvedám a vyrážím, snad tou nejhorší cestou, která vedla přes zarostlou louku, pole s kvetoucí řepkou (asi), spoustou hrbolů a ještě z kopce (hrozná kombinace). Po velkém utrpení přicházím na silnici v obci Plešiny. Ujdu ještě asi 100 metrů a vidím příhodnou lavičku pod stromem, sedám si. Za chvilku mi přišla SMS od Martina (K.), že na Ostrý nedojde a že došel do Hamerského Dvora. Všem odepisuju, že už to taky nestihnu, tak abyste na mě nečekali.
Začínám uvažovat, že dojdu pouze do Nýrska. Za chvíli se ale tento plán rozplyne jako kouř. Začíná pršet, schovávám se pod nejbližší strom, ale za chvilku jsem stejně mokrej až na kost. Prší asi 20 minut a strom už nepomáhá. Když přestalo skoro pršet, vydávám se do Spůle a v místní telefonní budce přečkávám další mocný příval deště. Budku okupuju dalších asi 15 minut, než přestane pršet. Posbírám poslední síly a přicházím na nádraží v Janovicích nad Úhlavou, je si 14:30. Sednu na lavičku, počkám, až odjede vlak (asi do Horažďovic) a sundavám mokré triko. Poprvé jsem rád, že jsem si vzal s sebou ten svetr, teď se mi fakt šiknul, protože mi byla i docela zima. Jdu si koupit lístek a zůstávám sedět v čekárně. Vlak mi jede až za hodinu, a tak přemejšlím, jak jsou na tom ostatní. Posílám všem SMS, že pojedu o vlak dříve, než bylo původně domluveno, a jestli pojede ještě někdo. Vzápětí dostávám zprávu od Martina, že pojede.
Čas se strašně vleče, ale kýžený okamžik příjezdu vlaku se přeci jen blíží. Vlak přijíždí asi s 2 minutovým zpožděním, nastupuji a hledám Martina. Nacházím ho spícího a tak ho budím. Vyprávíme si, co kdo zažil po cestě, a Martin mi říká, že Kvítko musel určitě dojít až na Ostrý. O osudu Marťana a Toma však nic nevěděl (o tom jsem se dozvěděl až z esemesky od Toma a následně i od Marťana). Chvílema jsme oba ve vlaku spali. Do Plzně jsme přijeli asi v 17:40 a následovalo utrpení. Vystoupit z vlaku ještě docela šlo (dost pomohly ruce), ale schody do podchodu na nádraží už byly horší a to jsem na tom byl o dost lépe než Martin, protože jsem neměl puchýře (nebo jsem je necítil). No, cesta do podchodu na Americký nám trvala snad 10 minut. Zde se loučíme, Martin se belhá na tramvaj a já na trolejbus. Když dorážím na Bory, zjišťuji, že mi ujel před 5 minutama autobus do Litic a další jede až za hodinu. Rozhoduji se, že dojdu pěšky. Cesta mi trvá asi 35 minut (normálně asi 15) a musí bejt na mě pěknej pohled. Na neděli jsem spal přes 12 hodin.
Tak to je můj příběh. Těším se, až si přečtu ještě příběhy ostatních. Jestliže mám hodnotit tuto akci, tak by se mi určitě šlo lépe ve dvou, ale jinak si nestěžuju. Popis tratě byl dokonalej (díky Kvítko), téměř jsem ani nepotřeboval tu mapu. Souhlasím ale s Kvítkem, že bych se do toho příště už taky nepouštěl bez pořádné přípravy (tu jsem dost podcenil). Abych uklidnil Kvítka, tak musím říct, že se mi to líbilo (až na ten slejvák). Díky, že jsem se mohl zúčastnit!
Bude stačit tento můj zápis do kroniky, nebo mám sepsat ještě něco jiného?
Mějte se a přeji vám brzkou regeneraci.
Houbák
Jsem moc rád, že jsem šel do akce s myšlenkou neběžet sám, ale aspoň ve dvou. Tímto bych chtěl poděkovat Tomovi, myslím, že jsme si byli vzájemnou oporou, byla sranda (většinou) - hlavně když jsme se zvedali po krátkém odpočinku :-).
Ale od začátku. Cesta Plzní byla již popsána. Jen mi ze začátku neustále provázely myšlenky, co se asi stalo Houbákovi (nepočkáme na něj?) a že by bylo dobrý se aspoň do Přeštic držet Kvítka (vždyť tu trasu zná jak svý boty). Nevyplnilo se ani jedno. S baterkou a velmi kvalitním popisem a mapkou od Kvítka jsme ale nakonec červenou značku podél Úhlavy zvládli, i když s jedním zaváháním. Museli jsme se asi 20 m vracet. Říkal jsem si, jak jsme rychlí, čísla na mapce ubíhala docela rychle. Brzy jsem zjistil, že jde jen o číslo poznámky. Ale přesto jsme byli docela v pohodě, indiánský běh nám vydržel (hlavně z kopce) až téměř do Nezdic. To jsme taky probírali několikrát myšlenky, kde je Kvítko. Přece nemůže bejt tak rychlej, ten je před náma maximálně tak 2 (3) kilometry.
Přesný časy si nepamatuju, ale občas jsem si počítal v duchu naši průměrnou rychlost a tipoval, kdy že budeme na vrcholu Ostrýho. Začátek byl optimistický. Průměrná rychlost přes 8 km/h dávala ještě dobré šance. Prozradím, že na konci trasy jsme spadli hodně hluboko - cca 3-4 km/h.
Trasa ubíhala docela rychle a se spoustou zajímavých zážitků a atrakcí. Viděli jsme astronauty u snídaně, válející se mlhu na lukách u Přeštic, přežvykující krávu, která se nechala v důstojném postavení vyfotit a poté pokračovala v přežvykování, cestou tmavým lesem nás provázela divoká šelma (bylo slyšet jen šustění listí), že jsme se skoro báli promluvit. Ale tou největší atrakcí, díky které stálo za to si toho dne přivstat, byl východ slunce. Zažil jsem ho už jednou, ale vzalo mě to i podruhý. Načasovali jsme si to akorát na kopeček nad Nezdicemi. Bylo krátce před pátou. Otočili jsme se a vidíme plamínek nad obzorem. Ten se ale rychle měnil, rostl a slunce neskutečnou rychlostí vylezlo nad obzor. Tom samozřejmě nezapomněl fotit. Pronesl jsem něco, jako kam se hrabe Ostrý, tohle mi pro dnešek stačilo, a netušil jsem, že budu mít pravdu. Otočili jsme se a v dáli už na nás čekala - Prsa matky boží. Těšil jsem se. Ale jenom cca do půli cesty - do zastávky v Dolanech.
Za Nezdicemi jsme začali hledat cestu dolů k nedaleké silničce, ale hledali jsme docela dlouho. Další problém nastal v Jínu, kde jsme se několikrát vraceli, ale nakonec jsme do Červenýho Poříčí dorazili. Pak utrpení po státovce, ale tím to nekončilo. Tom měl nohy relativně v pohodě (aspoň podle reakcí), ale já měl slabou podrážku a brzy jsem cítil každý kámen, chodidla dostávaly nafrak. Potkali jsme taky dvě starý báby na kolech a záviděli jim ty hrozný skládačky a ukrajiny. Cestu mezi Švihovem a Malechovem jsme stříhli (oproti plánu) po silnici. Začali jsme plánovat, že nebudeme tolik pospíchat a načerpáme nové síly krátkým odpočinkem někde kolem 45. - 50. kilometru. Průměr jsme měli pořád ucházející, i když začal klesat pod 7 km/h. V Dolanech jsme nabrali od jednoho příjemného domorodce vodu. Ptal se, kam jdeme - na Ostrý - a odkud? - to se radši ani neptejte. Pak vypadal, že bude vzpomínat na dětství, tak jsme radši pádili dál. Brzy nás však zlákaly lavičky na návsi v Dolanech a 20 minut jsme relaxovali. Bylo 7:45 (odbíjely věžní hodiny), když jsme se začali pomalu zvedat. To ještě docela šlo, zastávka nám pomohla. Ale ty další odpočinky nás už bohužel srážely víc a víc.
Cca od 42. kilometru byla cesta čím dál tím větší utrpení, nohy bolely od tvrdého povrchu, tempo se snižovalo, moje počítání průměrné rychlosti a času, kdy dorazíme na Ostrý, bylo čím dál tím smutnější. Ale pořád jsem si ještě nepřipouštěl, že bych tam nedorazil. Tělo bylo však proti. Cestu mezi Kalem a Soustovem jsme si opět upravili, po státovce je to kratší a moc aut tu nejezdí. Jdeme. Docela to šlo. V Soustově jsme udělali asi osudnou zastávku, po 20 minutách jsme se nemohli zvednout a ani pořádně rozejít. Nálada byla ale celkem pohodová. Chvíli jsme hledali tu správnou cestu a málem jsme taky došli do Plešin jako Houbák. Pak už jsem se jenom modlil, ať už je Nýrsko. Tam se rozhodnem, jestli to má cenu pokračovat dál. Pořád byl čas to stihnout. Ale ta rychlost.
Cesta Dlažovem, Mileticemi a Běhařovem začínala být dlouhá a jednotvárná. Na nádraží v Úborsku jsme si lehli a po chvíli zhodnotili naše šance. Končíme. Dobelháme se na vlak do Nýrska a jedeme domů. Bylo krátce před dvanáctou. Pořád jsme mysleli na ostatní šílence. Houbák - na jeho místě bych to sám asi moc dlouho nevydržel, jestli ještě jde, tak je fakt makáč, Kvítko - ten tam určitě dorazí, ale určitě uhnal Martina, Martin - byl pro nás neznámou. S pocity devadesátiletých stařečků bez hůlky jsme se dobelhali do Nýrska na nádraží právě včas. Začal slejvák. Chudáci kluci. Jestli se nemají kde schovat, tak to mají teda hodně drsný! Tom poslal SMSku a za chvilku jsme se dozvěděli, jak jsou na tom ostatní. Jen o Kvítkovi jsme neměli moc informací. Určitě tam dorazil, ale za jakých okolností? V Nýrsku už jsme neměli ani sílu na cílové foto. Cesta vlakem vypadala asi podobně jako ta vaše. Cesta domů z nádraží - no comment.
Tuhle akci hodnotím určitě kladně. Jsem rád, že jsem si to moh zkusit. To, že jsem nedorazil na Ostrý, mi bylo líto, ale ne moc a ne dlouho. Doufám, že jste se neodrovnali příliš. Po dvou dnech už jsem docela v pohodě. V neděli jsem dokonce moh dobíhat tramvaj!
Trochu statistiky: vzdálenost 65 km, čas na cestě 12:09. Přeju vám krásný prázdniny!
Marťan
Kvítko
| Přípravy před startem |
|---|
|
| Startovní foto alias "Pět bláznů" |
|
| Dobré ráno u Stramchyně |
|
| Vodní hrad Švihov: tudy trasa nevedla! |
|
| Dolany |
|