Měli jsme Orinoko, 2 Pálavy a další vybavení vypůjčené od Sikyty. Na nádraží ho dotáhl Skrblík autem. Sraz byl před šestou. Ve vlaku mě průvodčí informovala, že jsem první, kdo jí nastupoval do vlaku v helmě. Ubezpečil jsem jí o tom, že opatrnosti není nikdy dost. Zkoušel jsem pokračovat ve spaní, ale ostatní do mě hučeli ještě v Plzni, že abych nespal, že už tam budeme. Cestou do Sušice jsme měli možnost sledovat Otavu. Vody bylo dost, skoro v některých válcích až moc. Tak jsme si tak ukazovali, kde je to nebezpečné a kudy to pak jako pojedeme.
V Sušici se k nám přidala Petra, naskočili jsme do autobusu a vystoupili v Radešově. Lehce pršelo, takže jsme převlékání a nafukování lodí absolvovali raději pod mostem. Když se nám třikrát po sobě vyfoukl nahuštěný válec, seznámili jsme se detailně s činností nafukovacích ventilů. Pak už nám neušlo nic, protože jsme si to dobře pamatovali. Byla to přece jen draze zaplacená zkušenost.
| Zase Sušice?! |
|---|
|
|
| Foukáme si? |
|
|
| Jdeme na to! |
|
|
Zima byla veliká a voda vypadala na to, že to možná na nás občas šplouchne. Což při teplotě vody 3,8°C nebyla příliš lákavá vidina. Nicméně Kvítko stále neustával v propagačním řečnění jako že tenhle prima úsek si dnes sjedeme dvakrát. Což o to, opravdu to tu bylo pěkné, jen mě chytaly záchvaty lenosti při pomyšlení na to všechno vyfukování a balení člunů, převlékání a tak.
Já jsem vyfasoval Pálavu jako že jí budu singlovat, a místo háčka loďák navíc. Orinoko si vzal Kvítko s Petrou a druhou Pálavu Marťan a Skrblík. Kormidloval Marťan a Kvítko, ale občas k tomu pustil Petru.
| My jsme ready. Marťane, Skrblo, čekáme ... |
|---|
|
| ... ne dlouho! |
|
| Drsná akce - rejštejnské proudy |
|
Voda to byla pěkná, jen místy se splnily mé nejčernější obavy a cáklo na mě. A také do lodi, takže jsem za chviličku klečel v té ledové vodě a musel jsem vylévat. Ty lesy okolo byly parádní, inu Šumava! Jen místy ještě ležel sníh, což na morálce nepřidalo. Pak přišel i první jetelný jez nad Dlouhou Vsí a pak další v Sušici. Tam se na nás dívali i lidi (z auta).
| Zimní zátiší |
|---|
|
| Za rohem je jez! |
|
| To je on: pojedem? |
|
| Že se ptáte ... |
|
| Born to be wild! |
|
Začalo pršet víc a také foukal nepříjemně silný vítr. Kvítkovo přesvědčování, že si to sjedeme ještě jednou, už nemělo tu průbojnost a dokonce jsme si řekli, že se někde zastavíme v hospodě a rozmrazíme rampouch, ve kterém byla už delší dobu zmrazená Petra. Podařilo se nám najít příjemně vyhřátou restauraci hned u vody. Dovolili nám tam vlézt v neoprenech, takže odpadlo převlékání. Také jsme jim tam za to udělali tržbu! Měli tam krbová kamna a v nich zatopeno. Petru jsme o nich odloučili až pomocí kuřecí rolády. Dal jsem si horkou čokoládu za 20 a byly to moje nejlépe investované peníze od doby, kdy jsem konečně sehnal někde v Delvitě kvalitní trenýrky za 39 (bylo to na poslední chvíli!).
| Zmrzlá žába |
|---|
|
| Nečekaná idyla |
|
Pak jsme sice museli pokračovat, ale docela to šlo, než z nás zase vyprchalo nastřádané teplo. Což netrvalo vzhledem k větru a dešti se sněhem moc dlouho. O tom, jestli si ten horní úsek dáme ještě jednou, dal sice Kvítko hlasovat, ale byla to víceméně formalita - neprošlo to. Pro byl jedině Kvítko, ale až potom, co viděl, že my ostatní jsme jednomyslně proti. Ale nejeli jsme pak už moc dlouho. Na jedné loučce u vsi Čepice jsme to zapíchli, asi někdy kolem 18hod.
| Velký skok |
|---|
|
| Sušické dostihy |
|
| 3x adrenalin: |
|
| jez v Sušici ... |
|
| ... dole u nádraží |
|
Na vaření jsem se přifařil k Marťanovi se Skrblou. Ale i Kvítkovi a Petře jsem s vařením pomohl: vyřídil jsem vzkaz od Petry ve spacáku Kvítkovi, že má uvařit a přinést. Skrbla otevřel společnou gulášovou konzervu, ale jak se někam otočil, zavadil o ní a rozřízl si pěkně prst. Co bylo ale horší, že jí přitom zvrhnul a trochu guláše nám uteklo! Ošetřování se ujal Kvítko a ošetřil mu to Kvítkovsky. Já také nejsem pro nějaké zbytečné utěšování a plané chlácholení. Stejně dnes každá oběť (zde Skrblík) díky televizi dobře ví, co jí zhruba čeká za osud. Ale Kvítko to vzal za ještě drsnější konec než bych to vzal já. Hned zpočátku Skrblu sjel, ať s tou krví dává pozor, nebo tu všechno zacáká a pak mu sebral lahev s pitnou vodou, kterou si chtěl Skrbla ránu vymýt, že jako moc vody nazbyt nemáme. No byla to bžunda, ale smál jsem se asi jen já a Marťan. Tedy až potom, co bylo jasné, že to Skrbla nejspíš přežije i bez šití.
Já s Marťanem a Skrblíkem jsme došli do hospy, kde jsem si dal velký čaj a křupky. Vydrželi jsme tam snad 2 hodiny. Za tu dobu simulantovi totálně nasákl obvaz krví a Marťan nás naučil hrát mariáš, což je super hra. Méně super už je, že si pravidla budu pamatovat ještě tak 14 dní a pak na tom budu jako dřív. Nádherně jsem se tu vyhřál a uschl. Přece jen se pak lezlo do vymrzlého spacáku o poznání radostněji. Noc byla nevlídná, ale ve spacáku bylo sucho a teplo, jen jsem musel po tom čaji na chvíli ven, nic mi nepomohlo, že jsem inženýr.
Burizon
| KREV! | A tak to bylo doopravdy ... |
|---|---|
|
|
| "Hráli mariáš" | |
|
|
Kvíťan s Petrou ještě stihli ráno navštívit malebné Žichovické jezírko - prý něco jako Amerika. Po rozmanité a vydatné snídani okořeněné pravou a jedinečnou švýcarskou čokoládou jsme začali balit stany. Úplně nakonec jsme se začali soukat do neoprénů, vest, helem, botek a rukavic. Po včerejším celodenním dešti byly věci mokré a studené, ale pár nesmělých slunečních paprsků udělalo své, takže dlouho oddalovaný nepříjemný okamžik zas tak hrozný nebyl. Nalodili jsme se a vyrazili směr Horažďovice. Řeka už nebyla tak vodácky zajímavá jako včera. Prostě nás čekalo jen pár jezů a líně tekoucí řeka. Burizon nás fotil za každého počasí a téměř při každé akční chvíli. Kvítko nám nabízel svoji loď Orinoko, která se od našich Pálav lišila zejména svojí velikostí (byla větší a těžší), tvarem (byla stavěná na divočejší vodu) a speciálním rukávem na dně, kterým odtékala voda přitékající do lodi horem. Ale my na Pálavách jsme nechtěli měnit.
| Chladna zrána |
|---|
|
| Pozvolná resuscitace |
|
| Jsme TÝM! |
|
Při sjíždění prvního dnešního jezu jsme měli za zády siluetu hradu Rabí. Proud nás hnal do náhonu, ale poté, co jsme vypádlovali proti proudu (přesně podle zkušeného vodáka Burizona), spustili jsme se přes hranu jezu. U dalšího jezu pod Práchní (zříc. hradu) jsme si udělali malou svačinku. Byla pořád slušná zima (teplota nepřekročila 10 stupňů), a tak jsme se zahřívali pobíháním, poskakováním a sprintováním po nedaleké louce.
| Rábí: ještě máme obě oči ... |
|---|
|
| Neotvírat! |
|
Ten poslední jez před Horažďovicemi sjeli jen Kvítko s Petrou, a když jsme viděli se Skrblíkem, jak v podstatě skočili ten 1,5 m vysoký padák, radši jsme to přetáhli. Po chvilce jsme přistáli u železničního mostu v Horažďovicích a byli jsme v cíli. Myšlenku, že pojedeme ještě do Katovic (dalších 11 km) nebo dokonce do Strakonic (18 km) jsme rychle zavrhli. Na všech byla vidět pohoda a spokojenost z toho, co jsme za ty dva dny zvládli. Sbalili jsme se a Petra už musela běžet na vlak. My z Plzně jsme se poté vyškrábali na železniční násep a po kolejích, ověšeni loďáky, loděmi (sbalenými) a pádly, došli až na nádraží.
| Nadměrný náklad | |
|---|---|
|
|
|
|
Končila akce SDA a já si uvědomil, že jsem zažil opět něco vzrušujícího a krásného. Touto cestou bych chtěl poděkovat Kvíťanovi, že naplánoval a zorganizoval sjíždění Otavy, Petře, že jistila celou akci jako dvorní lékař SDA, Burizonovi, že tolik fotil a svou zkušeností nám dodával vodáckou jistotu a zejména pak Skrblíkovi, že sobě i mně věřil, nasedl v Rejštejně do lodi - nakonec jsme se spolu docela sehráli a sjeli i úseky, ze kterých jsme měli oba velký respekt.
Bylo to fajn!
Marťan