K té tradici: pravda je, že jsme ji nezavedli my, ale ještě před vznikem SDA jakýsi dnes už v hlubinách času a prostoru ztracený kamarád Marťana (snad jsem to nepopletl - vím, že se to už několikrát řešilo, ale já jsem to zase právě tolikrát zapomněl). Protože to ale byl opravdu dobrý nápad, a to i mnoho let po pádu komunistů, po založení SDA jsme si tento zvyk přivlastnili. No a pokud se nemýlím, původní aktéři tohoto podniku se nejdřív přidávali k nám, až to nakonec zapíchli docela, takže momentálně jsme to snad jen my, kdo udržuje tuto bezva tradici naživu. A dodejme to nejpodstatnější: trasa se tradičně vyměřuje na 40 km, což v praxi sice není tak drsné, jak by se mohlo zdát, nicméně navečer se kvůli tomu pravidelně trochu spěchá. Aspoň moje zkušenosti ze všech (těch s SDA i předchozích) ročníků to jen potvrzují.
V rámci Společenstva jsme tedy letos měli vyrazit už potřetí. Loni jsme řádili v Blanském lese, před dvěma lety, když už skoro vrcholila legendární jarní sezóna 2003, jsme si to šlapali po okolí Mariánek na Slávkově 40. Protože ještě o rok dříve jsme se brodili sněhem (a pak autem srazili srnku, milovníci zvířat, nebojte se, měla z toho pouze parakotoul) pro změnu na Šumavě, muselo se tentokrát už skoro přemýšlet, kam že vlastně vyrazit. Ale záhy jsme si na mapách všimli kraje, který jsme v posledních letech trochu opomíjeli: Chodska. Vybrali jsme si tu nejzajímavější část - naplánovali jsme vyjít z Bělé nad Radbuzou do pohraničních lesů, zdolat Zvon, překročit přes zelenou do Německa na Ebene, o pár kilometrů dál se vrátit do Čech, kolem pramenů Radbuzy se dostat na hřeben Starého Herštejna - Škarmanky - Sádku, masiv tyčící se nad samotným srdcem kraje, chodskými vesnicemi v okolí Domažlic; právě tady měly v minulosti plát strážní ohně ... Za touto hřebenovkou se spustíme na vláček do Klenčí nebo Trhanova a túra bude u konce. Budeme pochodovat po Chodsku ... tolik plán. Ale jak to nakonec bude doopravdy?
Jako obvykle se vyráželo z Plzně dost brzy. Nevím tedy už přesně v kolik, ale určitě dost včas na to, aby většina lidí pospávala až do Domažlic. To je věc, kterou nesnáším, protože já, ať už sebeunavenější, v žádném prostředku včetně pracího nikdy nezaříznu, což je vždycky strašná nuda. A na to, abych ostatní zlomyslně budil a vyžadoval pozornost, už nemám věk (přesto jsem neodolal a na Kingíčkovi to jednou zkusil). V Domažlicích na nádraží byla pauza. Především se čekalo na moji Péťu, až dorazí motoráčkem z Klatov, kde už nějaký čásek bydlí. Ale i potom jsme měli ještě pár minut, tak akorát, abychom stihli ocenit čerstvý vzduch a vůbec až příliš čerstvé ráno - zatím byly dlouhé kalhoty vcelku příjemné. Za chvíli jsme nastoupili do lokálky směr Tachov, abychom pro změnu mohli vychutnávat třičtvrtěhodinovou drncavou jízdu do Bělé. Někteří mamlasové přitom ještě zkoušeli pospávat, ale naštěstí tu byl Marek, profesí tak nadšený dějepisář a jazykář, že si s sebou na akci vzal písemky, aby je mohl ve volných chvílích opravovat! O zábavu se tedy postarala evropská historie v (mezi)válečném období.
V Bělé už ale i ti největší lenoši rádi vypadli z vlaku. Je neuvěřitelné, jak dlouho se to sem ten kousek z Domažlic může kodrcat. Neopomenuli jsme nezbytné startovní foto (takže: na akci jsme byli já (Kvítko), Péťa, Marek, Marťan a King) a mohlo se vyrazit. Jako každý rok, i letos jsme se přes objektivní skutečnosti (něco jako 40 km, 10 hodin, spousta pauz = 5 km/hod adekvátní tempo) hned na počátku neshodli na rychlosti. Netrvalo dlouho a po bělské návsi se couralo několik jednotlivců, u kterých náhodný pozorovatel jen s velkou dávkou fantazie mohl tušit společné úmysly. Pochopitelně všichni dali ruce pryč od nevděčné role nezvaného vůdce výpravy, neoblíbeného prudiče, který všem akorát znepříjemňuje bytí, ovšem zdar akce na něm téměř bezvýhradně závisí; takže to zase zbylo na mě. Asertivně jsem tedy některým loudalům vysvětlil, že takhle to dál nepůjde, anebo pokud půjde, půjde se potom asi až domů. Vidina takového závěru akce by mě obyčejně příliš neznervózňovala, ale tentokrát mi den poněkud kalilo pomyšlení, že v pondělí odjíždím na týdenní seminář, mám mít připravenou řeč - a samozřejmě nemám připraveno nic. Utěšovat se tradičními nesmysly jako "sednu na to ještě večer a bude to OK" nebo "přivstanu si ráno a zmáknu to" pomáhalo vzhledem k celoživotním zkušenostem už jen částečně.
| Bylo nás pět ... |
|---|
|
|
| Barokní perla Bělé |
|
|
Nakonec se postup stabilizoval a mohli jsme se začít věnovat opravdu nádherné květnové přírodě. Všecko v okolí totiž už bylo zelené - břízy i další stromy snad až na borovice či jedle už měly takové to svěžoučké listíčko, kdy člověk z celého srdce lituje, že nedokáže strávit celulózu. To by byl piknik! Do toho až kýčovitá modř nebe s obláčky + žluté květy pampelišek a dalšího kvítí. Něco z té podívané je na fotkách, zbytek si snadno představíte. Naším prvním cílem byl vrchol Liščí hory. Po několika kilometrech a strmém výšvihu jsme tam dorazili a následovala drobná pauza. Kopec byl jen zčásti porostlý lesem, vlastně to byly spíš louky bohatě protkané sítí remízků a starých mezí. Takže byl odtud solidní výhled a myslím, že jsme kromě dnešních cílů Zvonu, Ebene a St. Herštejna pozorovali také Podhorní vrch u Mariánských Lázní a mohli tak zavzpomínat na předloňskou Slávkovu 40. Nicméně bylo třeba rychle pokračovat. Sestupovali jsme dlouhým strmým svahem po široké louce, nad námi se tyčily Zvon spolu s Ebene a popravdě jsme si chvilku nemohli srovnat, co je co. Nakonec se pravda ukázala, jenomže to už jsme byli v údolí u potoka (vlastně budoucí řeky Radbuzy) a mysleli jen na strmé dobývání Zvonu.
| 1. máj - to je ráj |
|---|
|
| Liščí hora |
|
| Zvon |
|
| A zase Radbuza |
|
Změtí lesních asfaltek a cest jsme stoupali překrásným bukovým lesem vzhůru, my s Péťou jsme se pak na chvíli zdrželi, a tak nakonec šlapali docela sami. Jak jsme přidali, abychom zbytek výpravy dohnali, museli jsme si dávat pozor, abychom nepřekročili povolenou rychlost. Bylo to jen tak tak. Ovšem ani v okamžiku, kdy se nám zachtělo opustit cestu a vyrazit k vrcholu direttissimo, nebyli kluci v dohledu. Jako správný nezvaný vůdce výpravy jsem nad tím chvíli v duchu mudroval, ale pak jsem si řekl, že už jim přece bylo osmnáct, a pustil to z hlavy. Hlavně, když se nahoře budem moct pěkně rozvalit a v poloze ležmo čekat, až se celí uřícení přihrnou, a pak je nemilosrdně poženem dál. To budou mít za to. (Neberte to tak docela vážně, trošičku jsem si zapřeháněl :-)) Z lesa se mezitím stal skoro prales a byla to opravdu krása na pohled. Ne už tolik na chůzi. Nakonec jsme se nahoru horko těžko vydrápali a k naší "radosti" našli naše tři ztracené veterány vesele svačící pod bývalou ruskou hláskou. Přidali jsme se a společně užívali volnou chvilku. Už teď totiž bylo jasné, že jsme oproti plánu pozadu - večer tedy bude s velkou pravděpodobností honička.
| Pozor: omezená rychlost |
|---|
|
| Pleš? Spíš prales! |
|
Celkem překvapující je, jakou životnost mají (dnes snad už) bývalé vojenské objekty - tzv. hlásky - na několika vrcholech Šumavy a Českého lesa. Pamatuji si, jak jsem jednou ještě coby malý capart, sotva co strhli "železnou oponu", viděl chlapíka na běžkách, jak za sebou táhne železná vrata z polednické věže. Tehdy jsme těmhle budovám předpovídali tak rok dva existence. Pro nezasvěcené: vojenské hlásky byly navzájem dost podobné věžovité objekty obvykle vyklenuté na jednu stranu (ne náhodou jihozápad, směr do "západního bloku"), kde se pod rádoby nenápadným štítem skrývaly radary a jiné přístroje detekující leteckou aktivitu nebo jánevímco tam "na druhé straně". Osamělé a vysoké hory západočeského pohraničí byly jak svou polohou, tak terénem i možností utajení (do hraničního pásma se na vycházky zrovna nechodilo) pro tyto stavby jako stvořené. Tehdy, když ještě z každého kopce netrčela věžička mobilní sítě, byly jejich siluety celkem výraznou krajinnou dominantou vždy připomínající, jak se věci mají. Že na té žluté ploše mapy jsou taky lesy, kopce, potoky, vesnice a kdoví, jestli se tam někdy budeme moci podívat ... Na tohle se dnes po 15 letech už dost zapomnělo, ovšem tato monstra nám to dosud můžou snadno připomenout: snad kromě šumavského Poledníku, ze kterého udělali rozhlednu NP, jsou všechny ostatní mně známé věže nepřístupné: na Dyleni dokonce pořád za dvojitým ostnatým drátem běhají cvičení vlčáci (i když na cedulce stojí, že to patří jako vysílač nějakému místnímu rádiu) - prostě úplný skanzen minulých dob. No a tady na Zvonu se, jak jsme mohli zrovna vidět, taky moc nezměnilo. Na první pohled sice nebylo jasné, jestli objekt momentálně k něčemu slouží, ale rozhodně byl, přinejmenším plot okolo celého areálu, udržovaný.
Hodinky neúprosně odtikávaly naše minuty, museli jsme zase na pochod. Hned pro začátek to byl docela náročný terén - bylo třeba podél plotu obejít zmíněnou hlásku. Zatímco za pletivem byl snad i posekaný trávník, na naší straně bylo roští, trní a prudký svah (plot byl postaven až ve srázu, snad aby se nepřátelským vyzvědačům, vždy existujícím v paranoidních myslích komunistických armádních oficírů, hůř vyzvídalo) Když jsme se konečně prodrali až k vratům areálu, od kterých vedla z kopce naším směrem typická vojenská asfaltka, King si uvědomil, že na místě svačiny zapomněl své frajerské sluneční brýle. Takže další nečekaná pauzička umožňující dostatečně fotograficky zvěčnit toto armádní memento. A přitom nevěříme svým očím: uprostřed jasného dne, uprostřed lesů, u objektu, ve kterém určitě nikdo není - svítí pouliční lampa!!! Ne, to nemá chybu. Za chvíli je King zpátky, také zaobdivuje veřejné osvětlení a už si to mažeme po silničce mírně dolů směrem k jihu, přes zarostlé louky se zbytky kasáren pak přecházíme do mírného protisvahu a chystáme se k překročení zelené hranice. Na míru vážnosti tohoto deliktu se ve skupině názory zřejmě podstatně liší: zatímco jeden extrém představuji já a snažím se zavádět skupinu do nejhustšího mlází, opatrně našlapovat a kdovícoještě, Marek a snad ještě někdo z druhé strany názorového spektra nejen hojně nadává na to, kudy že se to dereme, ale nakonec se - pohodička - prochází po hranici a ještě pózuje fotografům. Vždyť co, stejně jsme nakonec kromě jedné ropuchy, se kterou jsme si ovšem moc nerozuměli, poněvadž byla rodilá Němka, nikoho nepotkali. Tak jaképak násilí? Avšak i to lesní prodírání mělo svůj přínos: mohli jsme přivonět k narcisům rostoucím na okraji lesní paseky ... no co tedy ještě dnes uvidíme?
| Memento |
|---|
|
| ??? Czech army! |
|
| Sprechen Sie Deutsch? |
|
| Lesní zahrádka |
|
Po nějaké době jsme se šťastně dostali až na vrchol Ebene, kde stojí, snad jakási protiváha Zvonu, krásná dřevěná turistická rozhledna. Pochopitelně jsme neodolali a strávili asi deset minut nahoře - kromě pohlédnutí do kraje jsme především pohlédli do mapy a provedli první sladění původních plánů a reálných možností. Vlastně jsme pouze konstatovali, že musíme přidat, a taky všem bylo jasné, že na vlak seběhneme ihned, jak to bude možné. Teď se ovšem začalo ukazovat, jak chytře naplánovanou trasu jsem ostatním podstrčil: ona totiž v podstatě zkrátit nešla. Daly se ubrat tři čtyři kilometry, ale víc ani ťuk. Kromě toho jsme tu terénně nejnáročnější část už měli za sebou, takže celkem vzato nás všechny okolnosti motivovaly k tomu, abychom ušli plných oněch 40 kilásků. Pravda, většina ostatních (tedy asi jen čtyři lidé) to viděla úplně jinak - "kdybychom se hned na začátku nevyčerpali tím hrozným terénem, tak by se nám šlo líp" atd atd. Prostě pro dobrotu na žebrotu - ale na to jsou všichni plánovači tras zvyklí :-)
Slezli jsme z rozhledny a namířili si to po svěže zelené sjezdovce rovnou dolů. Nemůžu mluvit za ostatní, ale ušlé kilometry a prostě celá ta skvělá atmosféra dne na mě začaly působit, dostával jsem se do takové povznesené nálady. Zase jsem měl chuť rozběhnout se po louce, někam daleko vyrazit a tak. Určitě to taky znáte. Výborné bylo, že tady jsem k tomu rozhodně měl příležitost: čekala nás přece ještě aspoň půlka celého výšlapu ... Na dolním konci sjezdovky jsme prošli nějakou usedlostí a po bezchybném bavorském asfaltu pochodovali stále dolů. V jednom lesním potůčku jsme doplnili zásoby vody, pak ještě chvíli šlapali a na bývalé Švarcavě přišel čas vrátit se domů, tím myšleno do Čech. Tentokrát nám tu trochu adrenalinu ubral oficiální turistický přechod, zase ovšem následoval orientačně náročný přesun bažinatými lesy kolem příznačně se jmenující obce Rybník. A stálo to za to - některé skoky přes bahno a tance po ztrouchnivělých kládách by se na kameře rozhodně vyjímaly ... Marťan vyprávěl o tom, jak na podzim pojede do Austrálie a vůbec bylo fajn. Nakonec jsme vyšli skoro přesně tam, kde jsme to měli v plánu, a přes (vísku) Závist uprostřed rozkvetlých luk začali strmě stoupat na herštejnský hřeben. Nic nám nepomohlo, že jsme zrovna víceméně kopírovali "Hlavní evropské labsko-dunajské rozvodí" - krpál to byl jako čert. Vzhledem k džungli po naší levici i pravici a ne zrovna dobrému času nám na prameny Radbuzy, které měly být kdesi pár set metrů v lese od cesty, stačilo pouze pomyšlení. Hledat je budeme až někdy jindy. Konečně jsme dorazili do sedla Liščí domky.
| Prvomájový pochod |
|---|
|
| Česko - Německo |
|
Všem bylo jasné, že začíná jít do tuhého a tak přišlo na řadu krizové plánování. Bylo nabíledni, že v příštích minimálně dvou hodinách se nezastavíme, takže jsme současně za dívání se do mapy a všelijakého propočítávání ztlačili ještě něco z toho, co zbylo v batůžcích. Výsledek debaty byl tento: kluci dostanou mapu a půjdou (možná) o něco delší trasu přes St. Herštejn, my s Péťou jsme se pokusili vrýt do paměti krajinnou situaci cesty, kudy pošlapeme my: strmě nahoru a dolů přes horu Lysou, vísku Pivoň a dál za malý hřebínek až na rozcestí bývalého Valtířova. Tady se naše předpokládané trasy zase spojí - a společně dorazíme na vlak do Postřekova. Vyrazilo se.
Hned záhy se ovšem ukázalo, jak zvyklý jsem chodit s mapou. Příliš se nenamáhám sledovat turistickou značku a okolí vůbec, pokud se totiž z trasy sejde, není problém postupovat správným směrem jinudy. Jenomže to nebyl tenhle případ: časový plán byl doslova vyšponovaný, značka se samozřejmě hned kousek za vrcholkem Lysé na čerstvých pasekách ztratila - a tak jsme začali pěkně zostra dávat pozor a odhadovat, kudy bychom asi tak měli jít. Nezklamali jsme, vylezli jsme přímo v Pivoni. Odtud jsme měli jít po zelené, taky že jdeme, ale je to na správnou stranu? Zeměpisný směr se zdá být dobrý, ale aby se značka někam nestočila ... Dělám školáckou chybu a na kolemjdoucí, zjevně místní párek jakoby mimochodem vybafnu "Dobrej, jde se tudy do Postřekova, že jo?!" načež dostávám pochopitelně kladnou, poněkud ovšem bázlivou, odpověď. Ani nehádáme, co bychom se dozvěděli, kdybych se zeptal obráceně. Asi za kilometr skutečně podle rozcestníku zjišťujeme, že jdeme špatným směrem, ale je to naštěstí tím, že zelená tu vede do Pivoně v podstatě tam a zpátky, takže správnou větev značky tušíme a nakonec i nacházíme jen asi 300 metrů za loukou. Urodila se z toho tedy jen malá zacházka.
Ovšem v naší situaci i tahle malá obstrukce mohla rozhodnout o celkovém stihnutí - nestihnutí vlaku, takže v tempu nepolevujeme - nesmíme polevit - a hrneme si to čím dál tím krásnějšími místy dál, sluníčko se pomalu sklání a jsou to opravdu hody pro tuláckou duši. Člověk má chuť se na té loučce vyválet, tamhle u toho rybníčka dát širák a tuhle - tuhle sedět a dívat se na západ slunce ... a to vše ještě bez komárů! A my se přitom nemůžem ani zastavit :-( Předháníme, ovšem dost těžko, nějaké strašně vitální důchodce, kteří nám neodbytně doporučují nejít do Postřekova, nýbrž do Nového Kramolína. Kdoví, třeba je to lepší, jenomže bez mapy nemůžeme nápad objektivně zhodnotit a věřit cizím p(r)outníkům se nevyplácí. A pak, Kramolínem vlak projíždí dřív a my možná budem potřebovat každou minutu ... Dostáváme se do míst toho bývalého Valtířova a světe div se - před námi vidíme postavičky Kinga, Marťana a Marka, jak mizí v protějším lese. To je náhoda, jak se to sešlo, radostně na ně voláme, ale oni kupodivu nezastavují. Naopak, postupně se nám vzdalují, až už zase jdeme sami.
To nás trochu naštvalo, Péťu, na níž to teď hlavně závisí, ani moc psychicky nepodpořilo ("slabší kusy nechali vlkům"), ale společně jsme už něco zvládli, takže za vzájemné podpory ze sebe dolujeme poslední rezervy a stále udržujeme šanci, že vlak stihneme. Jestliže jsme předtím procházeli místy krásnými, teď jsou to kouty doslova báječné, malebné, úžasné - už ale opravdu není čas fotit. Škoda, protože např. statek Oslí Mlýneček, chaloupky roztroušené mezi kaskádou rybníčků v krásně zeleném pažitu údolí sevřeného mezi lesnatými svahy - to by fakt stálo za to. Údolím Mlýneckého potoka pokračujeme dál a níž, nevím, co Péťa, ale já si programově užívám poslední okamžiky dnešního fantastického výletu (zejména protože mne v nejbližších hodinách nic pěkného nečeká), za lesem už vidíme Postřekov a po cestě starým úvozem konečně přicházíme mezi první domy. Vesnice je to poměrně rozlehlá, takže se ještě pro jistotu nějakého místního chalana ptáme, kudy na nádraží, prý někudy kolem sochy čápa. Jdeme popisovaným směrem, stražíme oči, ale skulptura dlouhonohého ptáka pořád nikde. Podezření nakonec potvrzuje nápis na nevýrazném pomníku s bustou - jednalo se o jakéhosi místního buditele či co. Jestli měl dlouhé nohy, to už se bohužel nedozvíme. Jsme ale správně, takže za chvilku už můžeme vidět koleje a před nimi hospodu. Máme víc než 10 minut a jsme pořádně žízniví, a tak se snadno rozhodujeme dát si společně jedno orosené na oslavu našeho výkonu ... á vida, hoši jsou tu taky.
Zjišťujeme, proč se na nás tam nahoře vybodli, tvrdí, že raději šli napřed, aby stihli hospodu. To je tedy aktuální vysvětlení; stejně je nepřestáváme podezřívat, že by kliďánko odjeli, kdybychom my vlak nestihli. Inu život je holt tvrdý: pravda je - co by nám pomohlo, kdyby v téhle zapadlé díře namísto nás dvou zůstali všichni? Aspoň teď víme, na co se při akcích SDA můžeme vždycky doopravdy spolehnout - jedině sami na sebe :-) Celkem vzato jsou ale tyhle úvahy plané, protože jsme tu přece všichni včas, takže zbývá jen rychle vyhltnout to pivko a přesunout se asi na 100 metrů vzdálené nádražíčko. A tak za chvíli stojíme na perónu, je večer, první máj ... ani se nám nechce do celkem plného motoráčku, který po chvíli přihrká směrem od Bělé.
Za nějakou chvíli vystupujeme zase v Domažlicích, posadíme Petru na lokálku do Klatov a sami máme snad půl hodiny nebo ještě víc, než přijede rychlík z Německa. Za rohem nádražní budovy je pár stromů a mezi nimi staré lavičky klasického vzoru žluto-červená. Sem tam nějaké laťky chybí, ale jsou pořád docela pohodlné. Někdo ještě odbíhá do nedalekého bufetu, aby si koupil bramborák a pivo, pak tu společně sedíme a tak trochu přemítáme o dnešním dnu. Dojem je jednoznačný: akce to byla zase skvělá, zbývá jediná, stará známá otázka: proč se tedy scházíme čím dál tím míň, když to nakonec vždycky tolik stojí za to? Věc rozebíráme v poklidném domažlickém ovzduší a pak ještě skoro celou cestu rychlíkem do Plzně. Nakonec se celkem shodujeme: je to snad proto, že je vždy těžké odtrhnout se od povinností, práce, studia, kterých je pořád až nad hlavu, a pak - jen málokdy se termín akce hodí opravdu všem. Navrhujeme dvousložkovou meducínu: 1. akce plánovat na konkrétní termíny s opravdu dostatečným předstihem, aby se na ně v diářích ještě dostaly prázdné kolonky, 2. budeme se vídat pravidelně jeden podvečer v týdnu - náplň setkání může být různorodá: dá se jezdit na kolo, bazén, stěna, posezení v hospodě atp.; nepůjde ani tak o to, co budeme dělat, ale hlavně o tu pravidelnost. Nerozumíte? Analýza našich situací a pocitů totiž odhalila, že mnohým z nás jsou bližší jiné skupiny (spolužáci, kolegové), protože s nimi prostě trávíme víc času. Při rozhodování, co s volnou chvílí, pak tohle nehraje SDA do karet ... Až budoucnost ukáže, jestli tato dvě opatření pomůžou, tedy samozřejmě pokud se jimi budeme řídit.
Dojíždíme do Plzně, loučíme se a pajdáme se na tramvaj. Jako vždy se totiž únava ve vlaku "rozseděla", tj. zhmotnila se ve všelijakých mírně patologických pícháních, vrzáních a zatuhnutích. Ale to se rozchodí ... byl to krásný den. No a jak to vlastně dopadlo s ušlou dávkou kilometrů? Mám pocit, že jsme to cestou ve vlaku spočítali asi na osma- až devětatřicet. Takže v toleranci. Nevím, jak ostatní, ale já jsem si to radši pojistil tím, že jsem jel jedničkou s Markem a asi od Gery došel domů pěšky ...
Tak kam zas za rok?
Kvítko
| Chodsko |
|---|
|