Kolem osmé hodiny ranní kupuji na rakovnickém nádraží jízdenku s cílovou stanicí Jince. Po pěti minutovém čekání na perónu přijíždí vlak od Mostu, který dále pokračuje přes Beroun a Zdice do Českých Budějovic. Nastupuji a sedám si na první volnou čtyřku. Vlak se pomalu rozjel a moje hodinová „samotka“ začala. V duchu si říkám, jak se asi mají ostatní a jestli všichni stihli vlak v Plzni. No, uvidíme ...
Zdice. Stahuji okýnko a vyhlížím známé tváře. Prvního vidím Marťana a vedle něj Kvítka a Pavla, „tvrdé“ jádro SDA. Kluci nastupují do „mého“ vlaku a během pěti minut už se řítíme údolím Litavky směrem na Jince. Teprve teď začíná naše letošní první akce, protože jsme kompletní.
Po 20 minutách přijíždíme do Jinců, vystupujeme a vyrážíme po modré a červené směrem k Čenkovu. V Jincích ještě Kvítko kupuje minerálku a nějaké mlsoty v místních potravinách. Cesta zatím vede bohužel po silnici a tak jdem trochu rychleji, protože se už všichni těšíme do lesa, na kopce, výhledy, studánky a hlavně na sníh. Čeňkovem taky „proletíme“, rozloučíme se s červenou a pokračujeme, teď už lesem, pouze po modré. Nesouvislá sněhová pokrývka se mění v souvislou pěti centimetrovou vrstvou sněhu. Všichni jsme zvědaví, kolik bude sněhu nahoře na hřebenu. Cesta se stáčí k silnici, tak se odpojujeme a jdeme lesem až k malému potůčku. Zběžně mrknem do mapy a pokračujeme po cestě proti jeho proudu. Cesta se mění ve stezku, klikatí se, každou chvilku vede po jiném břehu potoka, takže si připadáme jako kamzíci. Stále ale před sebou sledujeme stopy, které se občas ztrácí v lese, aby se za zatáčkou zase objevily, člověka, který šel před námi. Blíží se poledne a dostáváme chuť na něco dobrého z našeho batohu. Ujišťuji kluky, že bychom za chvilku měli dojít do kempu u Dvou křížů a že se najíme tam. Ta chvilka se nakonec protáhla asi na půl hodiny ?, ale udělali jsme dobře, že jsme počkali. V kempu totiž potkáváme svérázného trempíka jménem Hany, se „zajímavým“ názorem na světový terorismus, a během dvouhodinového rozhovoru se od něj dovídáme mnoho zajímavých historek a životních zkušeností (nejlepší byla ta, jak si ustlal na podpapíráku a potom musel spálit spacák).
| U Dvou křížů |
|---|
|
|
| Na Holý vrch |
|
|
Čas ale neúprosně letí a my ještě musíme ujít pořádnej kus cesty a najít srub, ve kterém chceme strávit dnešní noc. Loučíme se a kolem druhé vyrážíme po šíleném svahu na Holý vrch. Cestu nám ztěžuje, místy až 10 cm vrstva, krásného prašanu. Asi v půli kopce se nám otevírá pohled na sever a tak máme možnost si z dálky prohlédnout radar Na Pískách a hřeben kopce Písek. Na chvilku zastavujeme, abychom udělali nějaké fotky a nabrali novou sílu. Kvítkův nápad, zahrát si Na babu, se neujímá. Jsme rádi, že se šnečím tempem blížíme k vrcholu kopce. Konečně jsme nahoře. Prohlédneme si malej kempík na vrcholu a pokračujeme podél kamenné zdi směrem na Provazec. Cestou nalézáme polorozbořený srub Fort Colorado, o kterém nám řekl Hany.
| V dálce je vidět radar |
|---|
|
Kolem druhé hodiny přicházíme na silnici do Hostomic a napojujeme se na červenou značku, která vede přes Malý vrch na Kuchyňku. Otevírají se nám krásné výhledy na sever a jih, jenom je škoda, že je pod mrakem a není vidět tak daleko.Od kochání do kraje nás také odrazuje studený vítr a tak raději pokračujeme dál. V 14:45 „dobýváme“ Kuchyňku. Mrkneme na rozcestníky a opatrně pádíme z kopce dolů. Míjíme rozcestí se žlutou a asi po kilometru a půl přicházíme ke studánce pod Suchým vrchem. Marťan nabírá vodu, ale je v ní dost nečistot. Dáváme si doping, protože nás čeká nejtěžší úkol dnešního dne – najít srub! Začíná slabě sněžit. Od studánky vyrážíme směrem k jakému si stavení, které je nakreslené na mapě (prej se tam musíme podívat, jestli by se tam nenechalo přespat). Jsou tam nějací lidé a tak pokračuje dál. Asi po půlhodince marného hledání zjišťujeme, že tudy cesta nevede (doslova), a tak vytahuji mobil a volám kamarádovi. Od něj se dozvídám všechny potřebné indicie ke zdárnému nalezení srubu. Pokračujeme přes vrchol Studeného vrchu, na kterém je krásná rozhledna s pětiúhelníkovou podstavou. Pro rychlejší hledání se rozdělujeme. Šťastným výhercem jsem byl nakonec já, a tak ostatní svolávám sovím zahoukáním.
| Rozhledna na Studeném vrchu |
|---|
|
Zjišťujeme, že srub se jmenuje Čoud, má dvě patra a k vytopení slouží krb v zadním koutě srubu. Nejlepší ale je, že v něm nikdo není a můžeme v něm strávit dnešní mrazivou noc. Na chvilku si sedáme na dolní postel, ale brzy se do nás pouští zima, proto vyrážíme na dřevo. Za dvacet minut už v krbu praská oheň a čtveřice dobrodruhů si libuje, jak se dnešní den vydařil. K úplné spokojenosti už chybí pouze vydatná večeře a tak každej kuchtí něco dobrého k jídlu. Venku už se mezitím setmělo. Jako první zalézá kolem osmé do spacáku Marťan, ostatní ho následují asi kolem desáté. Ještě nařizuji (naivně) budík na 6:30.
| Zima v Čoudu |
|---|
|
| Palandy v Čoudu |
|
Budík sice v půl sedmé zvonil, ale nikdo si ho moc nevšímal, spali jsem dál (až na Kvítka, který jak později zjišťujeme, nás v 7:30 opustil, protože potřeboval být dříve doma – zbyl nám po něm pouze lísteček se vzkazem a čokoláda). Vstáváme až kolem osmé, když přichází SMS od Toma, se zněním: Ahoj SDAaci! Posila se blizi! Pro uspesne stopovani vsak potrebuji vedet kde se nachazite a kam mate namireno. Napiste mi prosim popis trasy kterou dnes pujdete abych vas mohl vypatrat. Tom. Odepisuji dnešní přibližnou trasu a doufám, že se s Tomem někde nemineme. Hodíme do sebe snídani, uděláme nějaké dřevo do zásoby, napíšeme pár řádek do cancáku a v půl jedenácté opouštíme toto krásné místo, na které se určitě ještě někdy podíváme.
| Pěkná chata Čoud |
|---|
|
| Společné foto |
|
Vyrážíme směrem na pramen Brdlavka, kam asi po třičtvrtěhodinovém bloudění v lese (není to sranda jít jenom tak podle mapy bez cesty a držet směr) docházíme. Chvilku odpočíváme, nabíráme vodu a pokračujeme do kopce po modré směrem na Fabiánovo lože. Asi po kilometru se cesta stáčí ostře doleva a tak kontroluji v mapě, jestli jdeme správně. Mezitím vzpomínáme na Toma, kde je a zda se ještě setkáme, když se z blízkého posedu ozve: „Ahoj SDAáci.“ Hlas patří Tomovi a Pavle. Následujeme je na posed a přijímáme pohoštění, které nám oba připravili – bramborová buchta a teplý čaj z termosky. Vyměňujeme si zážitky a za 20 minut pokračujeme dál. Pavla s Tomem se vyráží podívat na pramen Brdlavky, zatímco my pokračujeme lesem na Fabiánovo lože. Spicha si dáváme na rozcestí se žlutou. Protože jsme na Fabiánově loži nezastihli Fabiána, postavili jsme si vlastního za sněhu :-). Na rozcestí přicházíme dřív a čekáme asi 10 minut na Pavlu a Toma.
Houbák
Ahoj, tady Pavla a Tom. Také dodáváme několik řádek našich zážitků, protože jsme část cesty putovali bez hlavní frakce SDA odvážlivců. Na spaní na sněhu jsme si sice netroufli, ale rozhodli jsme se posílit odvážlivce alespoň v neděli. Ráno nám to jelo v 6:11 (co člověk pro výlet neudělá), v Jincích jsme byli v 7:55. Poslali jsme výzvědnou SMS Houbákovi, kde se zrovna nalézají, kam je budeme stopovat. Z Houbákovy odpovědi jsme mylně pochopili, že otužilci právě vyráží, zatímco všichni (kromě Houbáka vzbuzeného naším telefonem) ještě vesele chrupkali v teplých spacáčcích ve vyhřáté chatičce. Šli jsme po zelené značce, na Křižatkách jsme potkali Kvítka, který akci opustil dřív. Ten sice velmi zapochyboval, že by se už v tábořišti vyráželo, neboť se před hodinou, když je opouštěl, prý ještě nic nedělo. Přesto jsme pevně věřili dál, SDAci nejsou žádný měkoty, ti ráno vyráží brzy!!! Procházeli jsme krásnou zimní brdskou krajinou, zdolali vrch Velká Baba a pak už nervózní, kde všichni jsou, jsme se usadili na krátkou svačinku na posedu u cesty. Zrovna jsme chtěli poslat výhružnou SMS, když tu náhle.... JSOU TU!!! Za značného funění se po prudkém kopci od pramene Brdlavka zastavili na odpočinek. Tak jsme se přece potkali. Pokračujeme spolu dál, až pod vrchol Plešivce. Zde Houbák volí vskutku netradiční druh výstupu, styl nejdřív obejdi, pak zdolej. Obcházíme vrchol kolem dokola, co nejdelší cestou, odměnou jsou různé krásné výhledy a také věžičkové městečko, leč SDA mohyla již nestojí. Ač někteří již lehce zneklidněni blížícím se odjezdem vlaku svačíme s výhledem do kraje. Houbák zachovává kamenný klid. Pak se dále drápeme k vrcholu. Ten vlak přece nemůžeme stihnout. Sláva, konečně nahoře. Bleskově se kocháme pohledy z vrcholových skal, úchvatné jsou především ty na nádraží daleko hluboko v údolí, odkud nám jede vlak za 30 minut!!!! Houbák však stále zachovává ledový klid, tvrdí, že to stihneme. Zajímá vás jak to dopadlo? No neuvěřitelně, běželi jsme jen posledních 50 metrů, vlak nám neujel. Teda všechna čest Houbákovu odhadu (ale možná, že jen chtěl jet až dalším vlakem). Akce byla bezvadná.
Pavla, Tom
| Fabián na Fabiánovo lóži |
|---|
|
| Viklan |
|
| Byli jsme tu, SDA! |
|
| Hurá na Plešivec |
|
| Kousek pod Plešivcem |
|
| Plešivec (Pavel) |
|
P.S. Více fotek najdete na Houbákových stránkách.