Návštěva Dámské jeskyně: obtížnost F

Pátek 8. - neděle 10.11.2002

Následující řádky pojednávají již o druhé akci našeho Společenství a jsou důkazem toho, že SDA se rozjíždí na plné obrátky a začíná opravdu fungovat. Samozřejmě, že je pořád co vylepšovat: třeba shánět nové členy, aktivovat ty, co nejsou aktivní v plnění přijímacích testů, vyřešit otázku ženské sekce SDA (víme o potenciálních 3-4 členkách) ... Dobrý pocit mám ale hlavně z toho, že už se uskutečnily 2 akce v celkem krátké době, o kterých můžu říct, že byly super, naplnily moje očekávání a přinesly mi to, co mi už pár let chybělo.

Celý tenhle moravský příběh jsem v podstatě zajišťoval já. Asi ještě 3 týdny před akcí nebylo jisté, pojedeme-li vůbec do jeskyní, pojedeme-li vůbec na Moravu, pojedeme-li vůbec někam ... Kvítko mi dal kontakt na Benyho. No kontakt to vlastně ani nebyl. Nejdřív jsem měl telefonní číslo, které už nebylo aktuální, pak několik indicií. Nakonec jsem našel kontakt na Benyho na internetových stránkách ZO ČSS Plánivy, jíž je členem. Zavolal jsem mu, domluvili jsme termín a náplň akce. A bylo to. Byl jsem nadšenej!!! Moc jsem se těšil. Teď už jen sehnat lidi. Ihned jsem napsal Kvitkovi a všem potenciálním zájemcům. A odezva? Nic. Nikdo. Zklamání. Malíček váhal. Skrblík se už předem omluvil. Ale jinak odpověď žádná. A do začátku akce už chyběl jen týden!

Naštěstí přišel na řadu Kvítko a jeho příbuzenstvo a kamarádi. Kvítkovo sestra se právě vrátila z USA, a tak nabídl bratr své sestře, kterou po dlouhé měsíce neviděl, a chtěl si proto vychutnat její přítomnosti co nejvíc, než mu zase odletí někam do ciziny, účast na akci SDA. A výsledek? Nakonec nás je 5: Kvítko (člen SDA), Pavla (jeho sestra), Michal (její kluk), Čolek (Kvítkovo přítel), Marťan (člen SDA). Taky nesmíme zapomenout zmínit Punťu (Marťanovo auto, které přežilo nápor 5 lidí s plnými baťohy a trasu 660 km). Díky, nikdy nezapomeneme.

Pátek 8.11.2002

A tak jsme vyrazili pár minut před pátou v pátek od Pekla směr ku Praze. Ale již asi po 300 metrech nás zastavila kolona aut. Prej je na Rokycanskej převrhlej kamion. Padaly návrhy ject přes Roudnou. Ale řidič neodbočil. Další návrh byla Kvítkova objížďka přes Božkov. Ale řidič byl tvrdohlavej. A po chvilce se kolona přece jen rozhejbala a my už jsme frčeli temnou krajinou a tipovali, kdy dorazíme do Ostrova u Macochy a jestli stihnem sraz s Benym v hospodě U Němců. Nálada byla veselá (akorát ten řidič se vůbec nesmál), a tak nás nezastavila ani kolona aut, která začínala cca 5 km před Baranďákem. Objeli jsme elegantně Prahu přes Radotín, Zbraslav a Jesenici. Bez problémů jsme našli po dálnici Brno a pak i Ostrov u Macochy a Benyho v hospodě, i když asi s hodinovým zpožděním.

Ubytovali jsme se v útulné základně speleologické skupiny Plánivy, seznámili jsme se se sympatickou Hankou, Benyho ženou, a s Haničkou, jejich roztomilou dvouletou dceruškou. Prohodili jsme pár slov, naplnili skuhrající žaludky a plni očekávání šli spát do společnosti žhavých kanadských kamen. Nevím, jestli všichni víte, kdo je to Beny - Libor Beneš. Je původem z Plzně, skaut a člen 11. oddílu našeho střediska. Je také speleolog a osud ho zavál do Brna a do Moravského krasu.

Sobota 9.11.2002

Poprvé v krasu? Jak kdo!
Skupinka novopečených jeskyňářů z Plzně míří po louce k ponoru Bílé vody a zálibně se kolem rozhlíží.
Z hlubokého spánku nás probudil Kvítkovo starostlivý hlas: "Zaspali jsme!!. Čolku vstávej! Marťane vstávej! Michale a Pavlo! Vstávejte!" Budíček byl domluven na 6:30 a ono bylo už něco kolem 7. Nikomu se moc nechtělo, bylo ještě šero, ale vstali jsme. Po snídani jsme se obuli do efektních gumovek, oblékli do tepláků, modráků či jiných oděvů, schopných snést blátivé prostředí jeskyně. Od Benyho jsme vyfasovali helmy, nifky (baterie spojená se svítilnou na helmě) a opasky. Autama jsme se pak přiblížili asi 4 km k centru našeho zájmu. Vypadali jsme asi srandovně, protože Benyho kolega nás ohodnotil (při pohledu zejména na Kvítka) nějak jako "přijeli úředníci na výlet do jeskyní". Zato Beny měl slušivou červenou kombinézu a hlavně karbidku, jejíž princip jsme hned v čele s Kvítkem objasnili. Intenzita jejího světla vydala za všechny naše svítilny dohromady. Nejdřív jsme museli udělat hromadné foto a poté nás Beny provedl po okolí - ukázal nám ponor Bílé vody do Staré Rasovny, vstup do Pikové Dámy (jeskyně propojená se Spirálkou), ale hlavně otevřel vstup do Spirálové jeskyně, která byla naším cílem. Ještě na základně se nás ptal, jestli budeme chtít jistit. Ozvalo se jednohlasné "Nee!... to je asi zbytečný".
Ponor Bílé vody - to je maso!
Obrovské přes sebe nakupené balvany, rachot a vodní tříšť: Bílá voda mizí v podzemí. To je pohled! Obrovské přes sebe nakupené balvany, rachot a vodní tříšť: Bílá voda mizí v podzemí. To je pohled!
A konečně Spirálka: předtím ...
Společné foto před vchodem do Spirálky (předtím): (zleva) Čolek, Ještěrka (Pavla), Michal, Kvítko, Marťan a Beny.

A tak jeden po druhém slézáme po soustavě úzkých kolmých žebříčků, nejprve vstupní úzkou chodbou zpevněnou skružemi, následuje krátká chodbička a už se ocitáme v jeskynním dómu a slézáme další 2 dlouhé žebříky ve volném prostoru. Jednotlivé žebříky měří asi 15-20 metrů a my se nalézáme později v jeskyni až 70 metrů pod zemí. Nečekají nás betonové chodníky, zábradlí, nasvětlené krápníky, řvoucí malé dítě ani výklad plný snadno zapomenutelných detailů. Přišli jsme si jeskyni osahat sami, vlastníma silama se dostat všude, kde je to možné. A Beny nám dává spoustu prostoru ... "tamhle je pěkná plazivka s loužema vody, vlezte tam, zkusíte to někdo? ... Tamhle je pěknej sifon, jděte se tam podívat ... Tohle stojí za to ..." Ihned na začátku naší cesty nás čekala taková malá díra, svými rozměry tak akorát na tělo. A tak jsme tam vpluli po hlavě a čekala nás krátká, blátem pokrytá chodbička, kde byly podpisy návštěvníků jeskyně. Po nás tam zbyly jen 3 písmenka - SDA. Jak jednoduchá byla cesta dolů, tak nahoru to vůbec nebyla sranda. Výhodu měli delší lidi, viď Kvítko! Takže já a Michal jsme se tam pár minut mrskali, a ti nahoře se jen bavili. Nakonec jsme se všichni kluci vyškrábali vlastníma silama.
Jdeme do akce!
Michal mizí ve vstupní rouře do jeskyně a radostně se přitom šklebí.
... a potom!
Společné foto před vchodem do Spirálky (potom): (zleva) Kvítko, Čolek, Michal, Ještěrka (Pavla), Beny a Marťan. A kolem je spousta sněhu ...
Koulovačka - dětinská to zábava
(Zleva) Marťan, Čolek a Beny na špacíru po zasněžené silnici, v dáli Michal s Pavlou. Neházejte ty koule!
Dál nás čekal traverz nad hlubokou vodou, za pomocí vodorovného lana. Ani jsem si nevšim, že se opírám o obrovský stalagmit. Balvanitou chodbou, okolo Kaple a dalších sifonů jsme došli až na konec naší cesty spodním patrem jeskyně. Beny ještě vyprávěl, jak za vyššího stavu vody se nechali unášet proudem v potoce, ale museli včas vystoupit, aby neskončili ve vodopádu rozpláclí na obrovských balvanech. A už se vracíme kousek zpátky, ale po úzkém žebříku se šplháme do vyššího patra, chodby zde nejsou už tak prostorné a jsme opravdu rádi, že máme na hlavách helmy, přelézáme překážku (něco jako žebřiny, ale s minimem stupů a chytů). Pavle to uklouzlo, spadla, ale nic se jí nestalo. Má okolo sebe spoustu jističů, takže se nemusí bát. Občas si s Kvítkem vychutnáváme ticho a tmu jeskyně. Úzkou dírou se vytahujeme do menšího dómu. Beny nás láká do další plazivky - první se vydává Marťan, je tam fakt úzko, nifka překáží, váhá, zda se vrátit, ale nakonec pokračuje dál a asi po 20 metrech se dostává k propasti. Stálo to za to, za chvilku se připlazili ještě Kvítko a Čolek, ostatní to obešli po pohodlnější trase. Pokoušeli jsme se ještě o jednu plazivku, ale ta byla v jednom místě zavalená. No a pak už jen cesta nahoru po žebřících. Jsme docela unavení, ale byla to nádhera. První se vyšplhal nahoru Beny a my co lezeme za ním brzy zjišťujeme, jaké je venku počasí. Štolou padají sněhové koule. Nejvíc to odnáší poslední Kvítko, ale nálada je super. A venku - pohádka! Všude bílo, 5 - 10 cm sněhu a další padá! Děláme ještě foto a vracíme se k autům - pokrytým sněhovou peřinou. Při rozjezdu jsme měli trochu problémy, ale dojeli jsme v pohodě.

Po obědě jsme se opět převlíkli do našich jeskynních obleků a vyrazili do nedaleké jeskyně kopat, vyvážet hlínu a kamení a možná i objevovat nové prostory. Nakonec zůstalo u tvrdé práce. Vždy jeden byl permoníkem (nejlepší byl samozřejmě Beny - obdivovali jsme jeho sílu s jakou rozbíjel obrovské kameny) - kopal v 6 metrů hluboké jámě a plnil kyblíky. Jeden je tahal na laně přes kladku nahoru, další je vysypával do vagonku (tzv. kalfas) a 2 vytáhli kalfas na povrch - důmyslný systém z trubek, na kterých byl kalfas zavěšen, nám dovolil na principu lanovky vytáhnout a vysypat hlínu kousek od vchodu do jeskyně. Obdivovali jsme a vymýšleli další zlepšení tohoto mechanismu. Střídali jsme se, takže všichni si vyzkoušeli všechno. Pavla nám dělala zázemí na povrchu, seděla u ohýnku a nebyla sama. Společnost jí kromě Béďy dělal později i náhodný kolemjdoucí ... prý sympatický mladý muž, načichlý hospodou ... povídal: "Já su z Blanska, já byl na Holštejně ..." Když už byla venku tma a Beny musel na schůzi, sbalili jsme náčiní a šli na základnu. Neminulo nás setkání s oním sympatickým mladíkem. Povídal: "Já su z Blanska, já byl na Holštejně ..." Když tuhle větu po cestě zopakoval několikrát, docela jsme se bavili.
Malá škola horničiny: takhle se makalo ve středověku!
Mistr studnař (Beny) rozbíjí kladivem šutry ...... rumpálník je tahá vzhůru a nakládá na kalfas ...
Pohled šest a půl metru hlubokou vydřevenou studnou na dno na Benyho, jenž intenzivně pracuje s kladivem (a kameny). Na okraji studny stojí Čolek a tahá kýbl s nadolovaným kamením přes kladku vzhůru.
... ježto je posléze za strašlivého rachotu radostně vláčen klikatou štolou vzhůru ...... aby mohl být jeho obsah vyvrhnut do lesa. Můžeme jet zas!
Čolek (vepředu) s Michalem vláčí kalfas upevněný za kladku na trubce-kolejnici vzhůru štolou. (Zleva) Michal, Čolek a Béďa (praotec Morous) vyprazdňují kalfas na konci jeho dráhy v lese.

Po večeři jsme do dlouhé noci povídali s Hančou, teda nejvíc povídal Kvítko a Hanča a po návratu ze schůze i Beny. Nejvíc o jeskyních a jeskynních prostorách, o možnostech v Plzni, o jeskyňářích - záchranářích (jedním z nich je Beny), o tragédiích v jeskyních, o zítřku ... Čekala nás ještě zajímavější jeskyně než dneska - Nový Lopač. Byla objevena za tragických okolností. Jistý jeskyňář - potápěč se při průzkumech dalších prostor jeskyně Starý Lopač zaklínil v úzké štěrbině. Nemohl být vytažen svými kamarády, a tak bohužel zemřel. Aby mohli dostat jeho tělo na povrch, vyrazili štolu asi 30 m hlubokou a díky ní objevili tyto nové prostory - j. Nový Lopač ...

Neděle 10.11.2002

Jdeme do Nového Lopače ...
(Zleva) Pavla, Michal, Čolek a Marťan pózují na silničce nedaleko vchodu do Nového Lopače. V pozadí Ostrov u Macochy.
A my už slézáme onou štolou po žebříku ještě delším než ty včerejší a už shora slyšíme hukot vody. Pavla po včerejším náročném dni se na poslední chvíli rozmýšlí a nejde s námi. Ihned pod žebříkem je další malý žebřík usazený nad hlubokou vodou. Cesta jeskynní se od té včerejší významně liší - téměř celá vede potokem. Když jsem slezl ze žebříku, nevěděl jsem kudy dál. Čolek a Beny někam zmizeli. Váhám. Vpravo temná chodba s hlubokou vodou, vlevo taky temná chodba plná vody, přede mnou divoký potok mizící mezi úzkými stěnami jeskyně. Nakonec vidím záblesky světel a vydávám se do bouřlivých vod potoka. Nabírám trochu vody do gumovek. Za chvíli už ty dva vidím. Jsem jako u vytržení. Tak tohle jsem opravdu nečekal. A to ještě netuším, co nás všechno čeká. Beny se ptá, jak se nám to líbí. "Úžasný!" Jinak nemám slov. Za chvíli přichází i Kvíťan a Michal. Potok mizí opět v podzemí a my ho shora oblézáme. Opět nás čekají žebříky, plazení se závalem. Ale nejúžasnější jsou ty vodopády, jeden až 10 m vysoký a my lezeme po žebřících vedle nich. Jeden menší vodopádek oblézáme pomocí lana. Ostatní se dívají, kdo tam spadne a nabere. Nespadl jsem, ale nabral jsem. Smějou se mi. Čekám na ty za mnou a taky se bavím. Občas traverzujeme rozporem nad klidnou hlubokou vodou, občas jdeme velkým dómem a za zády máme vodopád, občas se brodíme divokou vodou a úzkou chodbou po nepravidelných stupních. Kdo to nezažil, nepochopí.

Matka všech děr: Macocha
Pohled do rozevřeného jícnu slavné propasti. Na dně procházejí návštěvníci Sloupsko-Šošůvské jeskyně.
Asi po 400 metrech naše cesta končí, dál už je jen sifon ... Vracíme se. Beny nám sliboval, že se můžem vykoupat a asi mu bylo líto, že se nikdo nevykoupal, a tak v jednom místě mění směr padající vody a všichni si postupně naberou. Opět se bavíme. Beny nejvíc (má sucho). Měli jsme štěstí, že tu bylo málo vody. Ještě si mejeme boty a vyrážíme po žebříku nahoru. Beny nám ukazuje ponor Lopače, hned za čističkou a povídá něco o "čistotě" vody a přidává historku o jednom vousatém jeskyňáři, který se vynořil z vody v jeskyni a měl ve vousech kokinu.

Máme dobrou náladu, i počasí je fajn, sníh už pomalu taje (Marťan se raduje, Kvítkovi je to líto). Balíme, uklízíme, loučíme se s Benym, Hankou a Haničkou. Určitě se sem musíme vrátit!!! Příští rok. Někdy v létě. Pomůžeme Benymu něco vykutat a uvidíme zas další nádherný jeskyňky Moravskýho krasu. Využíváme času a jdem se podívat na nedalekou a známou propast Macochu. Byl jsem tu letos již v létě, ale v (pod)zimním hávu to má taky něco do sebe.

Cesta autem zpátky už ubíhá celkem v pohodě. Bereme to kratší cestou přes Blansko, Tišnov a V. Bíteš. Debatujem, jestli to risknout přes Prahu, nebo použít objízdnou trasu. Nakonec projíždíme Prahou nečekaně hladce. Kvítko byl zásadně proti a čekal, jak bude rejpat, až budem stát hodinu v kolonách aut. Ale nakonec jsme byli všichni rádi, že to tak dobře dopadlo. A je tu Plzeň, Peklo. Rozcházíme se, jsme unavení, špinaví, otlačená kolena a lokty ... ale jsme rádi, že jsme u toho všeho mohli být! A proč jsem nazval akci Návštěva Dámské jeskyně: obtížnost F? Když jsme se s Benym bavili o tom, jak se nám to líbilo a co příště, prohodil něco v tom smyslu, že j. Nový Lopač je jenom "dámská" jeskyně, taková pro začátečníky. Asi si chtěl i rejpnout do Pavly. No a obtížnost F navrhnul Kvítko, protože tahle akce nebyla tak drsná jako Pohádková Šumava, zato to byla taková lahůdka, pochoutka.

Marťan