Pohádková Šumava: obtížnost Gá

Pátek 11. - neděle 13.10.2002

Už několik let jsem chtěl vyrazit na podzimní Šumavu, v čase, kdy padá pestrobarevné listí ze stromů, jsou dlouhé večery a velmi studená rána. A od letošního jara bylo jasné, že pojedu-li konečně letos, bude to jistě v rámci SDA. To už mělo mít mimochodem pár akcí za sebou, ale vždycky z toho nějak sešlo - takže nakonec, když se ukázalo, že podzimní Šumava bude, bylo také jisté, že půjde o první akci. Takže akci, na kterou se všichni budeme obzvláště těšit a která prostě musí vyjít maximálně! I domluvil se termín a ...

Pátek 11.10.2002

A to už jsme byli v Železné Rudě, ovšem pouze na zastávce. Odsud dál už pokračoval jenom autobus, totiž i tady byly povodně, ale nám už se nechtělo do něj lézt kvůli ani ne jednomu kilometru, který nás čekal směrem do centra. I vyšli jsme. Stav počasí - jemné mrholení. Stav nálady - bujaré veselí. Nechali jsme nádraží za zády i s Hiawathou, která jela (a početná!) na Svarožnou a kráčeli vstříc osidlům nočního městečka doslova plného nejrůznějších nočních klubů. Avšak odolali jsme, dokonce jsme si i zašli prohlédnout kostel. Pak jsme nabrali směr Debrník a vykročili do tmavé aleje. Začal jsem vyprávět různé příhody s pohraničníky, a to tak sugestivně, že asi na půli cesty jsme skákali do příkopu, aby nás nevidělo proti přijíždějící auto. Oni totiž na Debrníku mají základnu. Skrblík se jen stále utěšoval ještě mnohokrát omletou větou: "Kvítko, hele, já jenom řikam, že esli se něco stane, tak to platíš ty." Vždycky se mu po tom ulevilo, i když se s obsahem věty rozhodně nedalo souhlasit - každý svého štěstí strůjcem. Když už jsme došli skoro na Debrník, usoudili jsme, že je pravý čas někde zakempovat. Vylezli jsme tedy na louku nad cestou a došli až k hornímu okraji lesa. Tady, pod nádherným javorem, bylo místečko pro náš stan jako ulité! Takže jsme ho tu postavili a já se pustil do vaření. Vlastně vařili jsme všichni, očima, a špinavou práci dělal VAR 2. Jaké bylo menu? Kvítkovy již do studené vody vkládané špagety se Skrblíkovou konzervou guláše. Co povídat - jídlo bylo skvělé. Copak konzerva, ale kupodivu i ty špagety. Zatímco ještě při jídle se Marťan dotazoval, jestli mu půjčím pastu na zuby, po jídle si na to už nikdo "nevzpomněl" a honem jsme mizeli ve stanu. Tu mne čekalo příjemné překvapení - bylo tu pro tři místo akorát, mnohem víc, než jsem předpokládal. Zdálo se, že ne všichni měli stejný názor, ale už si nějak přesně nevzpomínám :-). Sotva jsme se urochnili a popřáli si dobrou noc, začali jsme kecat. Probrali jsme snad veškerá témata, od globálního diktátu trhu po rozjímání, jak by bylo super, kdyby ráno pršelo a my nemuseli vstávat. Obecně by se však dalo říct, že to bylo tlachání povětšinou dost nezáživné. O to víc udivuje fakt, že jsme se tím bavili snad až do půlnoci, ne-li ještě o něco déle! Přiznávám, že to byla trošku moje chyba - Skrblík to dokonce označil jako můj monolog. S tím ovšem nemůžu souhlasit - jak bych se přece mohl dozvědět neuvěřitelné Garryho historky z nejmenovaného pošumavského stavení? A pak jsme usnuli.

Sobota 12.10.2002

Velký Javor z místa noclehu
Ruckowitz Schachten - to to začíná!

Rindelschachten ...

Pokračovali jsme nějaké hodiny stále dál a dál, přes Albertschachten a Rindelschachten, cestou jsme mimo jiné přemýšleli o názvu celé akce. Moc práce to ale nedalo - Skrblík ihned navrhl "Pohádkovou Šumavu" a Marťan "obtížnost Gá". Definitivní rozhodnutí jsme sice odložili na neděli, ale v podstatě bylo rozhodnuto. A proč takový název? Joó, to byste s námi museli v pátek večer tři hodiny krafat ve stanu. Jenomže to bychom se tam už nevešli. Mezitím jsme už došli na úroveň Gsengetu a chtěli zahnout na Jährlingschachten (kde měl být - jak mi tvrdili doma naši - útulný přístřešek na schování před deštěm). Nešli jsme na ně ale přímo, protože na mapě (tedy na obou mapách, které jsem měl: české i německé) byl zakreslen mým taťkou tužkou strom a mě moc zajímalo, čím byl tak významný. Marťana a Skrblíka to zajímalo poněkud méně, ale přesvědčil jsem je, abychom cestou kolem tohohle stromu šli. Nijak významný exemplář jsme však na popsaném místě nezaznamenali (posléze jsem se doma ptal, co to mělo být: "asi tak 10 metrů od cesty, schovaný v mlází, je tam specielně pokroucený smrk - moc pěkný"). Takže díky této oklice nás čekal přímý výstup lesem na Schachten. Cestou najednou vidím pod nohama kousek ledu. I podivil jsem se tomu, ale po chvíli tu byl další. Usoudili jsme, že to asi padá ze stromů, a za chvíli už o tom nikdo nepochyboval; protože o pár metrů výš jsme se tím ledem skoro brodili a celé stromy jím byly pokryté. A ještě jedna nepříjemnost - zatímco na cestě jen mrholilo, v lese docela silně pršelo. Mlha, či spíše mrak, který nás obklopoval, se totiž na větvičkách kondenzoval na vodu a ta si to mířila přímo nám za krk. Ještě kus - a vylezli jsme na dolním okraji Schachten. Prošli jsme až na pěšinku a začali řešit dilema, na které straně že je ta bouda. Nakonec jsme riskli pravobok a - bingo! Když jsme k útulni přicházeli, nějací Němci šli pryč, a tak jsme ji měli sami pro sebe. Super. Uvnitř jsme se uvelebili a uvařili oběd: menu - Skrblíkova polévka od Podravky a dva čmongy, výtečné. Zakousli jsme ještě něco navíc a museli konstatovat, že venku se mezitím už docela dost rozpršelo. Takže jsme se Skrblíkem nasadili pláštěnky, Marťan ji neměl(!), spoléhaje se na nepromokavost bundy a batohu. A šlo se. Po asi 2 kilometrech, na Wildscheuerecku, bylo v plánu opustit značku po nějaké cestě a přímo lesem po hřebínku pak dojít na Lindbergschachten k další útulně. Jenomže jsme se pořádně nepodívali do mapy a chybička se tímto vloudila. Nejprve jsme však neměli o ničem tušení. Jenom jsem se podivoval, že cesta drobet víc klesá, než by měla, ale jinak se vše zdálo docela v pořádku. Jiné pocity jsme ale měli, když tahle veliká písková cesta zničehonic skončila. Na místě. Pohled do německé mapy vše vyjasnil - šlo se jinudy! Jako nápravu jsme naordinovali přímý postup terénem na Schachtenhaus. Opět jsme zabodovali - na louku s domem jsme se trefili naprosto přesně. Krátká pauzička - nabral jsem vodu v blízké studánce - a pokračovali jsme. Tentokrát jsme se už dívali do mapy důkladně. O to víc zmokla. Za nějaký čas jsme dorazili na kýžené místo odbočení z cesty na hřebínek a pokračovali jsme směr Lindbergschachten. Zase trefa, cestou jsme ještě narazili na opuštěný vrcholek Hahnenbogenu s křížkem na vrcholovém kameni. Po Schachten jsme sešli dolů až k místní chatičce, která byla (jako vždycky) zavřená, ale prostorná veranda skýtala pohodlný nocleh i pro několik lidí. Však tu také byla cedulka, která nocleh na tomto místě zakazovala. Nejspíš se to už někomu před námi ne zrovna hodilo, protože na ní byly zcela zřetelné stopy násilí. A touhle dobou už v podstatě cedilo, takže jsme o noclehu začali reálně uvažovat, i když bylo asi teprve pět. Dali jsme si pro dobrou náladu trochu čokolády a asi půl hodiny pauzu. Jenomže ta byla za chvíli tatam, navíc nám začínala být zima, takže přišla chvíle rozhodnutí: zůstat, nebo jít ještě dál? Kdybychom zůstali, zítra bychom už patrně trasu přes Roklan nestihli.

... a Jährlingschachten

Takže jsme se nakonec chtě nechtě spakovali a chtěli jít ještě asi 5 km na Hochschachten, kde byla na mapě malovaná chata. To vypadalo slibně! Už jsme byli totiž docela mokří - a to i v botách. Goráče negoráče, když tam teče horem, co naděláš. Pokračovali jsme tedy dál už docela únavnou cestou, kterou nám zpestřila jen Skrblíkova na batoh upevněná láhev, která tak dlouho vypadávala ven a tak dlouho jsme ji zase dávali zpátky, až jsem se naštval a po zbytek cesty ji donesl raději v ruce. Nejprve jsme dorazili na Kohlschachten. Nádherné, i by se tam dal krásně postavit stan, rovina, celkem suché ... Už bylo v podstatě šero. Jenomže my toužili po té chatě na Hochschachten, takže jsme šli ještě dál. Pěšinka pokračovala dál po dřevěných chodníčcích, protože jsme vstoupili do rozsáhlých vrchovištních slatin. Chodníčky byly někde i namrzlé, ale tak jako tak klouzaly, což bylo chvílemi dost nepříjemné. Prošli jsme kolem odbočky na Latschensee a za chvíli jsme byli na Hochschachten. Chata pochopitelně nikde, a už tu byla tma jako v ranci. Chvíli jsme hledali vhodné místo na stan, Skrblík tedy ještě chatu, a potom jsme ho postavili na jediném snad možném místě pod několika velikými smrky. Jinde bychom se určitě do rána utopili. Tolik tam bylo všude vody a bahna. Nasoukali jsme se do stanu a jali se vařit. 2 chody: nejprve rýže s masoxem, oblíbený to můj recept, potom opět 2 čmongy. Podle mne dobrota, z ostatních si nikdo nestěžoval. Při jídle jsme si v příjemném teplíčku stanu povídali, drbali, co se dalo - jen ne diskusi jako včera! Dneska se chceme vyspat! A taky že ano - sotva jsem domyl ešus, šlo se na kutě.

Neděle 13.10.2002

Temné Latschensee ...	... a sousední jezírko

První sníh! Pojedeme na saních?

A vyrazili jsme. Za chvíli jsme minuli Verlorener Schachten - zde byla poslední rozumná možnost odbočit do Čech - ale vytrvali jsme a začali se spouštět do údolí Malé Řezné, kterou jsme museli cestou k Roklanu chtě nechtě překročit. Potkali jsme skupinku Němců (čert ví, odkud se tu takhle ráno vzali! Asi tu měli někde zaparkováno.) a za chvíli jsme byli u říčky. Docela tekla, ale nebylo divu. Vody bylo všude dost. A začalo se stoupat na Roklan. Já se na to těšil, protože narozdíl od ostatních jsem se ještě důkladně neprohřál a právě severní stěna Roklanu slibovala změnu. Mezitím přišel první sníh - padaly obrovské vločky. Bohužel, po chvíli se to změnilo v déšť, ale naštěstí ne nadlouho. Cyklus se ještě párkrát zopakoval a byl klid. Šli jsme ještě nějaký čas po pískové cestě, ale ta u Hochrucku skončila v mlází a značka se prudce stočila do svahu. A následovalo několikakilometrové stoupání na Roklan. Ačkoliv byla hustá mlha, bylo úžasně na focení. Úchvatné scenerie polosuchého lesa na strmém svahu, který po 20 metrech mizí v mlze, vyšly opravdu nádherně. No prostě super! Jako horští nosiči, pomalu, ale stálým tempem téměř bez zastávek, jsme se vyškrábali až na Rachelwiese. Odtud to byl už jenom kousek mírně z kopce na Waldschmidthaus. Tu byly otevřené okenice - chata byla očividně v provozu. Takže jsem raději chtěl zůstat neviděn - přece jenom jsme chtěli chvíli potom překračovat hranici - ale nezdařilo se: nějaká ženská nás zpozorovala z okýnka. Otočili jsme se směrem vzhůru a po velikých kamenech vyšli až na samotný vrcholek Roklanu. Tady vskutku nebylo vlídno, takže jsme se sotva vyfotili a už jsme hleděli sejít k boudičce pod skalkou, že si tu dáme něco "na zub". Jenomže jak jsme k ní přišli, kde se vzali, tu se vzali, zpoza rohu vyšli dva lidé z německé Horské služby. To jsem viděl jen nerad. Byli to asi tak pade- až šedesátníci a už se vyptávali. Kam že jdeme, odkud jdeme. Nejdřív jsem trochu mlžil, ale posléze se vyjevilo, že se dopouští stejných věci, jako my, protože se například zcela nepokrytě přiznali, že hodí přes "zelenou". Takže jsme si nakonec příjemně popovídali, ač v jazyce německém, který nikdo z naší trojice nijak zvlášť neovládal. Ale šlo to, tak co. Popřáli jsme si dobrou cestu a oni zmizeli naším budoucím směrem. My si dali nějaké to bebečko a vyrazili za nimi.

Pod Roklanem	Na Roklan
Na Roklanu: vrchol je dobyt!	Chodit se má na zelenou ...

Nejprve se scházelo asi kilometr po značce. Teprve potom, když značka odbočila prudce dolů na Rachelsee, měli jsme v úmyslu z ní uhnout a pokračovat po hřebeni dál, až na hranici. Jenomže ještě předtím se událo něco dost nepříjemného: povídali jsme si cosi s Marťanem, který šel kousek přede mnou, když v tom nás přerušilo hlasité žuchnutí. Skrblík, jak široký, tak dlouhý, padl tady na těch kamenech přímo "na hubu". S hroznými představami, co se všechno mohlo stát, jsme se k němu přihnali. Byl ale docela v pořádku, kromě jednoho: praštil se do pravého kolena a teď se na ně nemohl postavit. Minutku dvě se zotavoval a pak se muselo vyrazit. Času nebylo zrovna nazbyt - bylo něco kolem jedné druhé a autobus z Modravy odjížděl v 17:00. Skrbla dostal od Marťana narychlo urobenou hůlku, já mu vzal batoh. A šlo se - totiž v případě Skrblíkově spíš neboze pajdalo. Ale situace se postupně zlepšovala, takže jsme si za chvíli začínali i myslet, že bychom to na tu Modravu mohli stihnout. Ale to už značka scházela dolů a my po konzultaci s mapou zvolili přímý směr - pokračovat po hřebínku k hranici. Naštěstí - nejen že tu nebyly polomy, které by náš postup zpomalily nejméně dvakrát, ale dokonce jsme šli po slabě vyšlapané pěšince v borůvčí. Kdo ví, jestli to bylo od zvěře, nebo to byl pozůstatek cesty z dávných dob či tam snad chodí víc lidí ... Víceméně po rovině a v závěru trochu z kopce jsme prostupovali neuvěřitelně divoce působící přírodou.

Torzo lesa u státních hranic (Čechy)

Siluety popadaných, suchých, ale i živých stromů, mlha, mech a borůvčí: všechno tohle dohromady tvořilo maximální zážitek. Tedy alespoň pro mne a Marťana. Skrblík měl maximální zážitek už tak. Občas jsme se zastavili a počkali na něj. Pohled byl i k zasmání - to když jeho pajdající postavička s vypětím všech sil přelézala nějaké překážky nebo zakopla o kořen. Tak takhle si představuju Krakonoše v devadesáti. Najednou jsme je zahlédli. Stály tam, bílé s modrým pruhem - ano, řeč je o německých hraničních sloupcích. Byli jsme tu. Jedna fotka ilegálního přestupu hranice a mizíme v Čechách. Či spíše ve slatinách, protože: měli jsme namířeno něco přes kilometr východoseverovýchodně k Roklanské nádržce, bez jakéhokoliv orientačního bodu či cesty, přímo terénem. A tady je to věru samá bažina: kdo neviděl, neví, o čem mluvím. Cestou necestou se střídaly rozsáhlé polomové paseky a slatě. Přelézali jsme stromy, bořili se do mechu a do bažin, často jsme se i kus vraceli, to když tam už bylo moc houpavo. Měli jsme strach, aby se nám nakonec do cesty nepostavila nepřekonatelná, příliš hluboká slať. Její obchůzkou bychom mohli ztratit klidně i hodinu! Ale štěstí nám přálo. Neuvěřitelné - po tom všem: vyšli jsme přesně tam, kde jsme chtěli - u Roklanské nádržky. Bezva. Skrblík se už docela rozešel, a tak obdržel prémii (o kterou se vehementně hlásil!) - svůj batoh. Jukli jsme ještě do mapy, zavrhli delší variantu přes Weitfällerské slatě a zvolili nejkratší možnou cestu na Modravu přes Novohuťskou nádržku a spojku na Starou březnickou cestu (zelená turistická). Jenomže předtím jsme museli projít kolem Roklanské chaty - možné základny ochranářů ...

Roklanská nádržka

Opatrně jsme vykoukli zpoza lesa, ale chata příliš obývaně nevypadala. Dlouho jsme si nebyli jisti, zda jsou okenice otevřené nebo ne, ale Skrblík nás potom ujistil, že ano. A bylo to opravdu tak - na chatě (naštěstí) nikdo nebyl. Takže jsme si i zašli na hráz Roklanské nádržky. Ale obejít si chatu mne nějak nenapadlo. Co kdyby tam byl někdo zezadu? No, leda tak gril nebo něco takového. Známe náš Národní park. Vyrazili jsme po asfaltce k Novohuťské nádrži. Cestou jsme napínali slechy, abychom případně včas slyšeli přijíždějící auto a mohli se tak odklidit do mlází kolem cesty, ale nic nakonec nejelo. Zato jsme viděli stopy po těžení uprostřed zakázané "klidové zóny NP" - např. buldozerem srovnaný plac u cesty velikosti menšího fotbalového hřiště - asi zde skládali klády či co. Když jsme došli za Novohuťskou nádržkou na místo odbočky, jaké bylo naše překvapení, když jsme zdálky spatřili turistické dřevěné šipky. Vždyť tady jsme pořád v uzavřené oblasti, ne? Ale pak jsem se rozpomněl: v létě jsem něco četl o otevření nového vycházkového okruhu z Březníku - naučná stezka "Proměna horské smrčiny". A to bylo ono. Chvíli jsme se ještě strachovali, jestli to není sezónně uzavřeno, ale protijdoucí pán se psem nás ujistil o pravém opaku, takže konec ilegality, už nám nemůže nikdo nic říct! Bohužel, byl to také konec pořádného vzrušení, protože navíc jsme zjistili, že máme času habaděj, takže jsme se už měli jen tak nějak doloudat na autobus. Se zájmem jsem si ještě prohlédl cedulky na zastávkách naučné stezky a ujistil se v tom, co jsem očekával: tvrdá prolesácká propaganda. Ale všechno jsem číst nemohl, kluci mne odehnali, že prý musíme jít. Tak jo. Netrvalo to dlouho a došli jsme na Starou březnickou. Tady stál v lese dokonce speciální mechanismus, něco jako pozemní rolba s přívěsem taky na pásech, pochopitelně na kácení nebo stahování dřeva. Já bych je hnal ... No a asi tak metr od té rolby tam byla lavička, takže jsme si dali svačinku, při které jsme dojedli prakticky veškeré zásoby. Paráda. Teď už nám zbývalo jen asi tak 5 až 6 km k autobusu - tož jsme šli. Mimořádný úkaz - na chvíli, tedy asi tak na minutu dvě dokonce vysvitlo sluníčko. To je snad naschvál. Co vám budu dál povídat - zajímavý byl ještě přechod Cikánské slati, kde jsou také dřevěné chodníčky, byť kvalitou zcela nesrovnatelné s těmi německými (o to však romantičtější), a také to, že když jsme přicházeli na Modravu, tak jsme poprvé viděli dál než na pár metrů: smrky na protějším kopci. Ale to nejdůležitější - provedl jsem stručnou anketu s otázkou:

Jak se vám líbila první akce SDA?

Marťan: Super.
Kvítko: Bylo to moc dobrý.
Skrblík: Mám šok!!!

Modrava: končíme!

Jediným dlouhým pohledem jsem se rozloučil s tentokrát tak málo přívětivou Šumavou a šel za ostatními do autobusu. Byli jsme tu sami - žádný div, ale řidič nám skoro přesně vymezil, na které sedačky si máme sednout. To víte, místenkáč do Prahy. Tak jsme si tam sedli a za chvíli se jelo. Tedy ještě předtím na nás řidič houknul: "Kluci, není támhleta flaška vaše?" a ukazoval přitom na tu strašnou vodu zapomenutou na zastávce. Byla. Marťan pro ni tedy doběhl. Cesta busem dolů probíhala celkem v pohodě, cestou jsme si užívali to, co jsme za celý víkend ani jednou neměli - krásné výhledy do dálky, Šumavu zbarvenou do žluta a do červena. Ale to skončilo už na Čeňkárně, kde jsme pro změnu zajeli do inverzní mlhy, která se válela v nížinách. Ještě jednou, a naposled, jsme z ní vykoukli v Kašperkách - nádherný pohled na Kašperk, Sedlo a Svatobor. Zde už byl autobus slušně plný, velkou část cestujících tvořili vysokoškoláci mířící do Prahy na kolej. Ještě předtím jsme se dali do řeči s jednou starší paní, která jela ze Srní, do Prahy, pochopitelně - dozvěděli jsme všechno o dopravní situaci v našem kapitálu. Dál už nic zajímavého snad nebylo - jenom v Sušici na nábřeží, když lidi nastoupili a rozjeli jsme se, kdosi upozornil, že kufr pro zavazadla je stále otevřen. Docela síla. Řidič nám svoji chybu oplatil potom tím, že cestou na Rabí to praskal podle mě určitě víc než stovkou, což v karose plné lidí je docela zážitek. A za chvíli jsme už byli v Horažďovicích. Kluci vystoupili a nechali mne na holičkách: musel jsem pobrat svůj batoh, sólo karimatku, rukavice a čepici a navíc tu proklatou flašku hnusné vody. Div že mi to cestou třikrát neupadlo. Autobus odjel a my si došli na nádraží koupit jízdenky, vlak jel asi až za hodinu. Měli jsme tedy dost času - a chtěli jsme zajít někam do hospody slavnostně uzavřít povedenou akci. Protože restaurace "U nádraží" byla zavřená, šli jsme do centra a cestou měřili čas. Abychom věděli, jak dlouho nám bude trvat cesta zpátky. Místní nám sdělili, že je tu hospoda "U jelena" na náměstí, a potom taky pizzerie v zámku. Marťan se nostalgicky zasnil: "U jelena! To je to místo, kde jsme byli ve čtvrté třídě na škole v přírodě!" Jenomže Jelen měl tři hvězdičky. Neklamné to znamení, že tu asi nebude žádná láce. Marťan sice při pohledu na ceník tvrdil, že hotovky jsou docela v pohodě, jenomže bůhví, jestli bychom je stihli. Přece jenom vlak nečeká. Takže jsme dospěli ke společnému rozhodnutí, že vyzkoušíme pizzerii v zámku. Byla sice zasutá v koutě za třemi dveřmi, ale našli jsme ji. Vypadalo to tam pěkně, usadili jsme se v jedné takové kóji oddělené od zbytku restaurace nízkou zídkou a dostali jídelní lístek. Kluci si dali džus, říkám si, pivo se k tomu tady nehodí, i dal jsem si ho taky. Prohlédli jsme širokou nabídku a dali si dohromady jednu italskou pizzu - klasiku - houby, sýr, šunka a podobně. Připili jsme si na zdar příštích akcí a nevázaně si povídali na téma Pohádková Šumava: obtížnost Gá. To se ví, za chvíli bylo po džusíku a tak jsme si dali ještě jeden. Povídám si: abych neplatil za pití víc, než za jídlo. Pizza mne vyjde na 30 Kč. Jak jsme tam tak klábosili, čas letěl. Nejprve jsme ještě žertovali, jak nám jídlo přinesou pozdě, nebo to vůbec nestihnou, po nějaké době jsme už žertovali méně a nakonec jsem byl ostatními vyslán jednat. Bylo totiž za deset půl a vlak jel ve čtyřicet. Přitom na cestu zpět jsme počítali tak 10 minut. Chlapík povídá: "Jéje, pánové, to jste měli říct dřív, že jdete na vlak, ale hele, bude to ani ne za minutku. Fakt minuta. Jestli chcete, tak vám to zabalíme." Nebylo třeba, to jsme ještě v pohodě měli stihnout. Vzápětí byla pizza skutečně donesena, vrhli jsme se na ní jako hladoví psi a hltali ji ještě horkou. Výstižně to posléze glosoval Marťan - "Pizza byla výborná, ale nevím, jak chutnala." A zaplatili jsme. Odteď začala moje černá část výletu, do nynějška jsem měl úplně skvělou náladu po celé dva dny. Čekal jsem totiž leccos, ale výsledná suma asi 228 Kč mne tedy ohromila. "Takže za ten jeden proklatej džus chtěli přes dvacet korun! Zloději!" soptil jsem a kluci mne ještě víc dráždili hláškami typu: "Já nevím, čemu se divíš, dyť to je normální!" nebo "Hele, v hospodě se běžně dělá zisk přes 100% na věc." Takže propříště: už nikdy nic než pivo, nebo ještě lépe - do hospody mne zase dlouhou dobu nikdo nedostane. Chápu, že musí mít zisky, ale já je dotovat nebudu. Jenomže to nebylo to nejhorší, co se mi stalo: když jsem vstal od stolu, s hrůzou jsem zjistil, že pravá kapsa mých kalhot je prázdná. Památeční, ihned po revoluci koupená, krásná německá turistická mapa, která oplývala ještě mnoha dalšími přednostmi, je fuč! Co teď? Musel jsem ji nechat v autobuse, tam mi vyklouzla při sezení z kapsy. A jak jsem tam měl plné ruce, asi jsem se nedbale podíval, a ona byla zapadlá pod sedačkou. Je po ní. Fňuk. Cestou na nádraží mne kluci konejšili, na což jsem reagoval dost nevrle. Spěchali jsme docela dost, ale vlak jsme akorát stihli. Jednu zastávku do Horažďovic a přestupovalo se na rychlík do Plzně. Všude ohromné davy lidí a Skrblík předpovídal, že vlak bude nacpaný študáky, co jedou na intry a tak. Měl pravdu. Div, že jsme si sedli. Tedy, upřímně řečeno, já jsem stejně stál na chodbičce a "nahýňal sa z okien" - to abych vyfoukal chmury. Docela to působí. Ještě jsme se stihli se Skrblíkem vsadit, že dneska k doktoru s tím kolenem už nepůjde, protože hned, jak se doma rozsedí, už se mu nikam nebude chtít - celou dobu totiž vykřikoval, že se to nesmí zanedbat a že s tím půjde na pohotovost a dbal na svůj zdravotní stav tak důkladně, že ve vlaku mobilem povolal nebohé rodiče, aby pro něj přijeli na nádraží. A měl jsem pravdu - k doktoru v neděli už nešel: přiznal to v pondělí mailem. Marťan mi ještě vnuknul myšlenku zavolat na ČSAD Praha-západ na ztráty a nálezy, jestli by tam ta mapa nebyla. Po mnoha a mnoha telefonech jsem se až v pondělí večer dozvěděl definitivu - po mapě ani památky. Sbohem. A byli jsme v Plzni. Rozloučili jsme se, pozdravili Skrblíkovy a domů. Těšíme se na příští akci!

Tak co, líbil se vám tenhle styl vyprávění? Zdál se vám text příliš dlouhý nebo formální, chtěli byste něco veselejšího? Tak či onak, chcete-li si k tomu něco říct, napište mi mail na kvitko_skaut@seznam.cz, třeba se příště zařídím více podle vašich představ. Jo a ještě něco - chtěli byste vědět, proč se akce nazvala Pohádkovou Šumavou s obtížností Gá? Tak to se budete muset zeptat někoho, kdo tam byl.

Kvítko