Pátek 24.9.2004 nebyl zrovna šťastný den pro autobusové společnosti. Dorazila jsem do Znojma jako první, a to s padesátiminutovým zpožděním, které ve srovnání se zpožděním zbylé části SDA uboze bledne, neboť jejich autobus nepřijel ve 22 hod., ale až o půlnoci. Protože teta pro všechny uvařila houbovou polévku a pizzu, v době čekání na autobus jsme všechno zabalili a zajeli na chatu, abych zjistila, kde co je. Strejda mě upozornil především na láhev vína a meruňkovici. Mou poznámku, že děkujeme, ale nejspíš ji ani neotevřeme, přešel mávnutím ruky, že na něco takového mi neskočí.
Vsuvka: Cesta z Plzně očima SDA
Že to nebude jen tak, tedy dostat se z Plzně až do Znojma, jsme podvědomě tušili všichni. Ono to nikdy není jen tak, když se jede až na Moravu (jsou to ty Čechy ale obrovská země!) a navíc jede-li se busem. Co naplat. Vlaky do Znojma skoro nejezdí.
Takže po srazu na plzeňském CANu se začal odehrávat standardní scénář: řidič autobusu do Prahy nás předem varuje, že budeme stát (bus je poloprázdný), vrčí, že si určitě necháme dát batohy do podvozku autobusu a na poslední chvíli si cestu do Prahy rozmyslíme a tak dále - prostě se nás všemožně snaží od cesty odradit. Proč asi, dumáme, ale není to poprvé. Mimochodem - to je zrovna ta firma, za kterou už léta běhá naháněč. Dneska chybí ...
Ale to je jejich věc, my máme hroší kůži a jedeme, rezerva v Praze na přestup se původně zdála být dostatečná. Ale: máme už parádní sekeru, řidič se sice snaží nabrat každou vteřinu (například v Berouně urychluje jízdu po dálnici tím, že z ní sjede a za 100 m si to na ni hasí zpátky. Skutečně, několik aut jsme tak předjeli), ale lepší to už nebude. Takže nakonec vyskakujeme na Zličíně, uháníme metrem, co ruské vagony dají, a na minutu přesně přisprintujeme na Florenc. Zbytečně, autobus si to přivalí až tak za čtvrt hodiny. Stojí tu slušná fronta lidí, kdoví, jak se to tam vejde.
Nakonec se to vešlo akorát, tzn. my, co jsme šli poslední, stojíme skoro na předních schůdcích. To bude jízda! Ale ještě se nejede, protože se musí pro benzín, respektive naftu. Řidič se omlouvá, prý to nestihl předtím a pro firmu je to jistě velká ostuda. Panečku, to je ale seriózní chování, takhle to vysvětlit zákazníkům :-! O pár set kilo nafty těžší se konečně řítíme směr jižní Morava. Povídáme si, řečníme, klábosíme a cesta vestoje kupodivu rychle ubíhá, ovšem jen až asi na 15. km před sjezdem do Jihlavy. Tady začíná klasická déjedničková fronta a tak v mžiku nabíráme nejmíň hodinu zpoždění. V těchto chvílích by byl na dálnici zdaleka nejrychlejší objekt chodec, ovšem pouze než by se udusil mraky zplodin ze všech motorů kolem. Scéna ukazuje zoufalost moderní přepravy ... těšíme se na pevnou zem.
Ta nakonec přichází v podobě zaplivaného CANu v Jihlavě, kde pokračující cestující chvíli rozdejchávají minulé prožitky a jede se dál. Dobrodružství teprve začíná. Už v Jihlavě řidič s nějakým chlapíkem řešil cosi o Želetavě. Dá se projet? Nedá? Čím jsme blíž, začínáme chápat, oč běží. Míjíme jednu značenou objížďku za druhou, objížídíme signalizující policajty, až nakonec dorazíme k potemnělým prvním domům Želetavy. Tak a tady chybí asi 50 metrů silnice, je vyhloubená na základ, asi o půl metru níž. Odvážnější se svými vozidly sjíždí na štěrk a kličkují přes tenhle úsek. Většina to však otáčí a vrací se na nejbližší objížďku. Tak proč tam ti magoři nejedou hned, když na to nemaj?! Náš strojvůdce chvíli stojí "na startu", prohlíží si dramatickou scenerii řádně osvětlenou mocnými reflektory a túruje motor. Sololitové části autobusu neklidně drnčí. Bude vzrůšo??? Ale ne ... je to taky srab, otáčíme to a tak zcela zbytečně nabíráme další zpoždění. Ovšem ne naposled, protože za chvíli už jedeme mimo značenou trasu, pan řidič si nevšiml, takže nebýt pohotového místního kibice, snad bychom přijeli až do jižních Čech. Konečně po mnohakilometrové okružní jízdě zajíždíme do Želetavy a skoro vidíme na místo, kde jsme tenkrát stáli :-)
Ovšem není čas rozjímat, protože Znojmo je pořád daleko. Jedeme nocí, jedeme daleko, ale především pomalu a tudíž dlouho, než konečně vidíme kýžený cíl. Náš pan řidič, jak se nakonec sám pochlubil, totiž s autobusem normálně nejezdí, dělá v dílnách a dneska je jenom na záskoku. Tak proto to všechno ... ačkoli vlastně bylo lepší, že aspoň jel pomalu. Horší než nažidelskou havárku by si nikdo z nás nepřál. Tolik dnešní poněkud neobyčejná jízda, příště snad nebude hůř ...
Kvítko
O půlnoci autobus konečně vyplivl očekávané SDÁky, strejda nás zavezl na chatu, kde jsme se v krátkosti domluvili na plánu pro nadcházející dny a střelhbitě se zakutali do spacáků.
| To je úlovek! |
|---|
|
|
Na Bítově, který některým trochu připomínal Křivoklát, jsme nejdřív maximálně využili malé ZOO. Nejenže jsme se kolem pokladny prosmýkli zadarmo, ale dokonce jsme i fotili zvířátka. Nadchla nás hned první klec, tedy spíše její obyvatelka pařící veverka, která se postavila k pletivu a čelem k užaslým divákům předvedla taneček, za který by se nemusel stydět ani pravidelný návštěvník diskoték. A bez hudebního doprovodu! Pak oběhla klec, seskákala po větvích a celé představení zopakovala ještě několikrát. Ukázková pařmenka.
Pak následovala prohlídka hradních komnat. Poněkud delší, neboť průvodce usoudil, že nás hrad i jeho výklad zaujal, a tak nám nad plán ukázal ještě zahradu. Poslední hradní pán měl dobrý vztah k zvířatům, prý lepší než k lidem, a tato jeho záliba se projevila v tom, že nechal vycpat své zemřelé psí miláčky a pak je v počtu asi 40 vystavil na koberci jedné komnaty. Většinou to byly pouliční směsky. Kromě psů jsme si prohlédli také vycpané veverky a myšky oblečené do pestrobarevných šatiček. Jeho hobby však mělo i méně bizarní projevy. Zanechal po sobě úctyhodnou sbírku vycpaných ptáků, za kterou by mu určitě kdekterá přírodovědná fakulta líbala ruce.
| Večeře Na Věčnosti |
|---|
|
Cestou zpátky do chajdaloupky jsme se potmě v zamotaných ulicích ani jednou neztratili, což nebyla moje zásluha, ale je potřeba složit hold plzeňské části SDA, která se ve Znojmě dobře orientovala, i když zde ještě nestrávila ani 24 hodin. Kvítko nás seznámil se svým plánem Pohádkového Pošumaví, což je značně eufemistické pojmenování (asi stejně jako chůze se zátěží), protože budeme spát v opuštěném šumavském stavení uprostřed bažin, kde prý straší a taky tam pobýval vrah Ivan Roubal, nehledě k tomu, že se spí na půdě nad visícími prasečími kostrami.
V chajdaloupce Houbák vytáhl kytaru a zpíval nám folkové písničky, kterými nás postupně převedl z klimbavého stavu do stavu hlubokého spánku.
| Cestou, necestou ... | |
|---|---|
|
|
| Načtyřikrát Bítov | |
|
|
|
|
|
|
| Erb. Čípak asi? | |
|
|
| Zámecká zahrada | |
|
|
| Pirátské fotky z hradní ZOO: něco pro sokolníky | |
|
|
| Sjezd minicooperů na bítovské návsi | |
|
|
| To není mozek. To je kotrč! | |
|
|
| Napříč krajinou ... | |
|
|
| Vranovská lávka: óda technická | |
|
|
| Něco pro vodohospodáře | |
|
|
| A další perla: zámek Vranov | |
|
|
| Noční Znojmo | Chajdaloupčí interiér |
|
|
|
| Oběd na Králově stolci |
|---|
Po obědě jsme opět nasadili vražedné tempo. Na Kvítkovi a Peti se projevila únava z cesty po Jižní Americe, a proto se nakonec rozhodli, že se před Novým hrádkem odpojí a udělají si menší procházku. My ostatní jsme valili na Nový hrádek. Především Marťan měl hodně naspěch, musel stihnout večerní autobus do Plzně. Doběhl k hradu, dotkl se jeho zdi a upaloval do Podmolí, kde ho vyzvedl můj bratranec a odvezl na autobus. Houbák a já jsme si z věže Nového hrádku kochali pohledem na meandrující Dyji, která způsobovala problémy lidem prchajícím přes kopečky. Přeplavali řeku a dostali se do Rakouska, přeběhli přes ostrov vytvořený zákruty Dyje, přeplavali ji podruhé a byli znovu v Československu, kde na ně již čekala připravená pohraniční stráž. Vyslechli jsme si také část povídání o hradu. Kolem hradu rostou stromy, jejichž vytékající míza v teple kvasí, a opilý hmyz pak jako kamikadze nalétává na stěny hradu. Za první republiky si na hradě hajný zřídil hospodu a točil pivo, které bylo tak vyhlášené, že tatíci z šest kilometrů vzdálené vesnice neváhali posílat své děti se džbánem. Dříve byla z hradu vyhlídka na devět mlýnů na řece, ale ty komunisté v padesátých letech nechali vybombardovat, aby neskýtali útočiště těm, co mají v úmyslu pláchnout přes hranice.
Pak už jsme upalovali zpět do Podmolí na autobus, kde nás čekala Peťa s Kvítkem a opět nám nabídli švestky.
Na večeři jsme si na zahradě upekli špekáčky. Tetu mile překvapilo, že neděláme žádnou velkou vatru a že chata není celá rozsvícená jak v Las Vegas. Strejda se hodně podivoval, že z přichystané PETky vína moc neubylo a meruňkovice zůstala zcela netknutá. Rozhodl se to hned to napravit, ale koštovačka ořechovice se moc neujala. Ti SDÁci jsou nějací divní :-)
| Pozdější cíl: znojemský železniční most |
|---|
|
| A teď nahoru! |
|
| Místní Prazdroj |
|
| Hradišťská kaple |
|
| Stará vinice? |
|
| Vyhlídka z Králova stolce |
|
| Třikrát Nový hrádek: vyhlídka ven ... |
|
| ... pohled dovnitř ... |
|
| ... a hradní zeď |
|
| Nakonec trochu přírody: ocúny ve švestkové aleji ... |
|
| ... a sraz ploštic ruměnic na autobusové zastávce |
|
Já s Houbákem jsme na nádraží dorazili před osmou. Zbytečně brzo, podívala jsem se špatně do svých zápisků, autobus jede až před desátou. No co, počkáme na nádraží, nic jiného nám nezbývá. Houbák si uvědomil, že zapomněl foťák, a tak se vydal zpátky do chajdaloupky. Jeho zapomnětlivost nám pomohla. Za chvíli byl zpátky. Na zahradě se totiž potkal se strejdou; zaveze nás, kam budeme potřebovat. Chtěli jsme Lukov, ale nakonec nás přemluvil na Čížov (později jsme se dozvěděli důvod: nebyl si jistý, kde přesně Lukov je, což jako místní přece nemohl přiznat). Cestou jsme ze strejdy tahali rozumy o výrobě burčáku a péči o něj. "Hlavně se nesmí PETka zavírat nadoraz, jinak vybouchne." Kvítko tomu moc nevěřil, ale později jsme se přesvědčili, že to asi pravda bude. Po otevření zpola vypité lahve burčák pěnil docela divoce.
Hned za Čížovem jsou k vidění zbytky železné opony a špačkárna, na kterou oba kluci bez váhání vylezli. Kvítko si při té příležitosti vzpomněl na originální způsob útěku přes hranice, kdy dva muži hranice "překročili" vzduchem po drátech elektrického vedení.
Pak jsme pokračovali na Hardeggskou vyhlídku, která ze skály na řekou Dyjí skýtá nádherný pohled na městečko Hardegg a na kopci se tyčící stejnojmenný hrad. Vhodná příležitost poobědvat. Z neznámého důvodu nás tento estetický zážitek podnítil k debatě o budoucnosti skautingu - Co je ještě skauting? Nerozmělní se a nepůjde k šípku? Příští léta napoví a snad to dopadne dobře.
Když jsme si prohlédli malebný Hardegg, vrátili jsme se do ČR a pokračovali podél Dyje směrem do Vranova. Kvítkovi se asi značená cesta zdála málo dobrodružná, a tak jsme se pod jeho vedením plížili po Pytlácké stezce vinoucí se přímo nad řekou. Po dvou kilometrech jsme se opět napojili na značku, která nás dovedla na Ledové sluje, což je systém puklin vzniklý sesuvem skalní stěny, v němž se udržuje chladný vzduch a vytváří prý ledovou výzdobu. Příště si to budeme muset ověřit.
Další zastávkou byl po předloňských povodních nově postavený dřevěný most zavěšený na lanech. I tři lidé ho synchronizovanou ráznou chůzí dokáží pořádně rozhoupat. Pak jsme pokračovali po levém (českém) břehu Dyje do Vranova. Cestou jsme si prohlédli Hamerské vrásy - skálu s klikatými barevně odlišenými vrstvami rul a vyvřelin.
Ve Vranově jsme si koupili výbornou vanilkovou zmrzlinu za výbornou cenu; podle docela chladného počasí bych řekla, že v tomto roce jsme byli posledními zákazníky. Po páté hodině přifrčel autobus a dopravil nás do Znojma. Tam nás čekal další z vrcholů dnešního dne, na který se zvláště Kvítko těšil jako malé dítě: most. Pohledem na mapu jsme totiž zjistili, že železniční most klenoucí se nad vysokými břehy řeky Dyje nám podstatně zkrátí cestu do chajdaloupky. Nejdřív jsme prozkoumali terén, kudy bychom se nejsnadněji dostali na násep u mostu. Vypadalo to docela bledě - samé ploty a zdi. Naštěstí z druhé strany nebylo přístupu ke kolejím nijak zabraňováno a četné cestičky svědčily o tom, že nejsme první, kdo dostal tento nápad. Vylezli jsme na násep - a zrovna jede motoráček z Rakouska. Houbák s Kvítkem vystartovali na koleje. Fotku vlaku z anfasu určitě každý nemá. Docela by mne zajímalo, co si myslel strojvedoucí. Nápad s mostem byl však skvělý, most je delší, než se zdá, a pohled dolů je skoro závratoidní, vyvolal v nás pocity bujarého nadšení. Jinou cestu z chajdaloupky do Znojma už používat nebudeme.
Večer Kvítka s Houbákem čekalo první životní setkání s burčákem. Chutnal jim o poznání víc než ořechovice.
| Železná opona: tohle nebyla vždy legrace ... |
|---|
|
| ... hlavně kvůli těmto strážím. |
|
| V podhradí Hardeggu |
|
| Hardegg českýma očima |
|
| Pašeráckou stezkou ... |
|
| Světlý hvozd |
|
| Byli jsme tu: Ledová sluj |
|
| Zánovní lávka |
|
| Vlak motorák "z anfasu" |
|
| Znojmo z mostu |
|
| Fotomodel |
|
| To tu ještě nebylo: burčák! |
|
|
| Pařík už dopekl |
|---|
Vydali jsme se nejdřív na vřesoviště na Monte Bů nad zahrádkářskou kolonií. Znovu jsme překračovali koleje, což bylo podnětem ke zkoumání, jak se v horkých dnech čelí rozpínání kolejí. Z tabulí na vřesovištích jsme se dozvěděli, že jim hrozí zarostení náletovými dřevinami a trávou, kterou nikdo nespásá. Asi to nebude tak úplně pravda, protože po chvilce jsme potkali stádo ovcí a koz, které projevily pochopení pro oba zuřivé fotografy a ochotně se nechaly fotit i pohladit. Kvítko neodolal a ještě vylezl na menší vysílač a pak jsme pokračovali do města po klikatící se cestičce po úbočí nad řekou. Nakoukli jsme do kostela sv. Mikuláše, prošli kolem pivovaru Hostan k hradní vyhlídce a románské rotundě sv. Kateřiny, jež je uvnitř vyzdobená cennou freskou z dob Přemyslovců. Pak jsme proběhli městem a pospíchali nazpět do chajdaloupky. Fotící mánie se u kluků rozvinula naplno, asi největší úspěch měly předvolební plakáty senátorského kandidáta Paříka a jeho slogany "Pařík peče s vámi" a "Olympic peče s Paříkem".
V chajdaloupce jsme si dopřáli dva chody. Nejdřív špagety s Houbákovými fazolemi a pak se skořicí a makem od Kvítka. Rychle jsme se sbalili (Kvítko zvlášť rychle, protože zapomněl příborníček a pokličku) prchali po mostě na autobus.
| Vřesoviště Kraví hory |
|---|
|
| Fotoseriál "Houbák s kozama": 1. nevím, nepotrká mě?! |
|
| 2. ne eéé, je přítulná :-) ... |
|
| 3. ... ale už musí běžet za ostatníma! |
|
| A ještě Znojmo: tentokrát z vysílačky ... |
|
| ... a teď zas štětcem |
|
| A poslední Mikuláš ... |
|
P. S. Od mamky, která si později s tetou telefonovala, jsem se dozvěděla, že jsme na tetu udělali dobrý dojem. Teta oceňovala, že jsme opravdu provozovali turistiku a nepovalovali se po chatě, byli jsme slušní a tiší (sousedi o nás vůbec nevěděli) a neměli kladný vztah k alkoholu (na ten poslední bod pochvaly měl strejda nejspíš odlišný názor).
Markýza