Podzimní truecolor |
---|
Někde v lese jsme se pokoušeli najít starý židovský hřbitov, ale bezúspěšně. Alespoň jsme našli pár hub. Čas od času nás Kvítko popoháněl, jako že je to ještě daleko a tak. To jsme vždycky udělali pár delších kroků, aby se kozel nažral, a vlk zůstal celý.
Na další cestě stojí za zmínku jen překonávání elektrického ohradníku a louky s krávami. Jestli z nás ty krávy měly opravdu větší strach, než my z nich (jak někdo z nás pokřikoval), tak se divím, že se jim povedlo zachovat si zdravý kravský rozum.
Cílem dnešního pochodu byla všelijakými pověstmi opředená Pohádka. Když jsme na to místo došli, Slunci už k západu moc nechybělo. Výhled odsud byl moc pěkný, opravdu pohádkový. Jak bylo celý den pošmourno, tak tady jsme na to pošmourno koukali shora.
Pohádka je hodně staré zemědělské stavení na samotě. Původně tu bydlela rodina, ale pantáta se oběsil ve stodole, když se mu jednou celá rodina záhadně ztratila. Předposlední vlastnici tu prý pronásledovaly divné předtuchy, radši se odstěhovala. A v letech nedávných stavení patřilo Ivanu Roubalovi, který je teď zavřený na doživotí ve vězení za několik vražd.
Stavení jsme prozkoumali a rozhodli se spát na půdě. Zrovna když jsme jí prozkoumávali, jelo někde nahoře nad statkem auto, což bylo samo o sobě dost divné, žádná silnice tam není. Z vikýře jsme sledovali, co se bude dít, ale nic se nedělo. Pro vodu došel Kvítko, ostatní se postarali o dřevo. Zatopili jsme v nejzachovalejší místnosti s krbem a pustili se do vaření. A po uvaření se podařilo navodit správně pochmurnou atmosféru. V jednu chvíli za námi spadl z ničeho nic kus zdi, to pochopitelně atmosféře jen přidalo. Jenom byla škoda, že už tu nebyly kosti z těch Roubalovo lidožravých vietnamských prasátek. Nezapomněli jsme si zdůraznit, že je dnes v noci úplněk, zanedlouho že jsou dušičky a že je dnes výročí znárodnění. Kvítko četl nějaké podrobnosti o Roubalovi a jeho působení v pohřebnictví. Mě se dost líbily pověsti o Hagenovi, byly pěkně nasáklé takovou morbidní beznadějí. A ještě se mi líbily řeči známého skeptika Kvítka o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí ...
Řekl jsem si, že nebudu povídat to, co jsem četl o tom, jak tu straší. A proto na mě dost zapůsobilo, když potom Skrbla vyprávěl, co tu zažil jeho kamarád. Líčil to přesně stejně, jak jsem to slyšel já. Ale Skrbla věděl i ve které místnosti to bylo a tak. Když jsem se pak v noci probudil, poslouchal jsem, jestli také uslyším nějaké kroky nebo alespoň to vzdychání, ale nic se nekonalo. Jen k ránu mě probudila myš, to byl adrenalin, než mi došlo, že to je myš! A pak jsem slyšel, jak mi leze po báglu, to byl ještě větší adrenalin! Musel by to být zajímavý zážitek spát tu sám.
Hrad Klenová |
---|
To je kláda |
Moderna |
Off-road |
Pohádka se blíží ... |
Průzračný podvečer |
Pozorovatelna |
Pohádka |
Gurmán |
Večerní sezení |
Spát. Spáá ... |
Burizon (převzato z Burizonových stránek)
V pátek ráno mě probudil nějaký rachot. Burizon si balil batoh a společně s Marťanem odešli na vlak. Marťan musel do práce, dělat inventuru a Burizona trápí kotník, na přechod Šumavy se tedy necítil. V noci jsem si žádného strašení nevšiml, vždy když jsem se probudil, tak jsem naslouchal, jestli neuslyším nějaké kroky, ale místo toho bylo slyšet oddychování a chrápání někoho z nás.
Po vydatné snídani opouštíme Pohádku a pokračujeme v plánované trase, přelézáme všudypřítomné ohradníky a napojujeme se na modrou turistickou značku. Na cestě potkáváme traktor, jehož řidič každou chvíli mačká tlačítko klaksonu, nevěděli jsme proč. Když nás míjel, ukazoval na nás něco jako abychom šli pomalu, nebo se zastavili. Z lesa najednou vyběhli tři vlčáci a hnali si to přímo k nám. Neměli jsme z nich dobrý pocit, ale dobře to dopadlo, traktor zase v dáli zatroubil a psi se rozběhli za zvukem. Přicházíme do obce (je to spíš jeden statek) Chřepice, na začátku čteme cedulku: "Pozor pes, vstup na vlastní nebezpečí!". Udivuje mě, že tudy může vůbec vést turistická cesta. Naštěstí byl majitel psa venku a tak vše dobře dopadlo. Kousek za vesnicí je pěkný pramen, jehož voda dopadá na dřevěný mlýnek. Nabíráme ji do flašek a chvíli se snažíme nasměrovat vodu tak, aby mlýnek roztáčela na druhou stranu, hrajeme si jak malí kluci.
Onen Svět: a co třeba Záhrobí? |
---|
Procházíme Onen Svět (představoval jsem si ho trochu jinak :-)), Kvítko s Malíčkem rozvíjí další debatu na téma: Šnekový dopravník alias mlýnek na maso. Debata se nakonec vyhrotila skoro v hádku mezi Houbákem a Kvítkem, kde každý hájil své argumenty. Obcházíme Hamerský vrch a údolím Ostružné se dostáváme do obce Keply. Asi kilometr za vesnicí u samoty Sova jsou dvě Umrlčí prkna z r. 1936, o kterých nám včera Kvítko před spaním povídal. Bylo by dobré se zde zmínit, co se pod tím hrůzostrašným názvem skrývá.
"V dřívějších dobách, kdy nebylo možné pohřbívat během zimního období, se zemřelí uchovávali ztuhlí na půdách až do příchodu jara. Jako jejich poslední lože jim sloužilo Umrlčí prkno - které si podle tradice mnozí perspektivní nebožtíci již v předstihu sami vyřezali a ozdobili výjevy ze svého života nebo náboženskými motivy.
Po pohřebení ostatků mrtvého se Umrlčí prkna dávala jako znamení podél cest nebo na místa, kde zemřelý rád trávil své chvíle. Pocestný, který takovéto místo míjel, se zastavil a věnoval zemřelému tichou modlitbu. V některých vsích se dokonce prkna přibíjela na štíty domů.
Takovéto exempláře byly kdysi nedílnou součástí šumavské krajiny. Někteří folklórní nadšenci tento starodávný zvyk dnes obnovují. Prkna pochopitelně již neslouží jako součást pohřebního ceremoniálu, ale jejich řezbáři spíše chtějí upozornit na tradici, kterou málem odnesl čas."
Pokračujeme stále po zelené značce po krásných loukách, sluníčko hřeje tak intenzivně, že donutilo Pavla si vzít kraťasy. Na kraji louky leží bílé kulaté balíky slámy a Kvítka hned napadá, že bychom mohli jeden skutálet dolů z kopce, ale naštěstí se s ním vůbec nedalo hnout. Před Hořejším Těšovem nám Skrblík ukazuje základnu jeskyňářů, kterou občas využívají i skauti z Plzně.
Pomalu se blíží večer a nám je jasné, že cíl, který jsme si dali, dojít na Křemelnou (32 km), nemůžeme dosáhnout a je také jasné, že se s Marťanem, který ráno přijede autobusem, nemůžeme sejít na Čeňkově pile, ale někde blíž. Z údolí k nám přichází hustá mlha. Místo na spaní nacházíme pod Bezděkovským kopcem, kde je udělané i ohniště. Malíček se Skrblíkem jdou shánět po postavení stanů a přístřešků vodu, já s Houbákem nestavím přístřešek žádný, chceme spát pod širákem. Zapalujeme oheň a každý si kuchtí nějakou mňamku k večeři. Kvítko si přitáhnul z lesa pořádný placák na sezení, ale oheň mu jeho pohodu znepříjemňoval svým štiplavým kouřem. Po večeři se skoro každý předhání svými úspěchy, či neúspěchy v počítačových hrách a asi po desáté hodině jdeme spát. Ještě musím dodat, že jsme nakonec kvůli malé přeháňce přístřešek postavili, celou noc však nespadla ani kapka.
Pohádkové ráno | |
---|---|
Mlýnek (na maso?) | |
Kráva | |
Zejbišský dvůr | |
Fakt užovka?! | |
Kultura dřívějšího Pošumaví: | |
boží muka ... | ... a umrlčí prkna |
Podzimní idyla | |
Gorby | |
Společenstvo v pohybu | |
Dobrá Voda je staré poutní místo se studánkou údajně léčivé vody. V rodném domě Dr. Šimona Adlera, rabína a historika, který se stal obětí holocaustu v koncentračním táboře Osvětim, je zřízeno Židovské muzeum. U něho nacházíme Marťana. Chystáme se na prohlídku, bohužel si nemůžeme batohy nechat uvnitř. Kvítko, který zde již byl, tedy čeká venku u batohů. Napřed se jdeme s průvodcem mrknout do kostela sv. Vintíře, kde je skleněný oltář vážící téměř 5 tun. Jde o plastický reliéf různých světců a také Krista. Na stěnách kostela je několik menších skleněných plastik. V muzeu jsou k vidění různé předměty ze života Židů a také např. ukázka interiéru hospody. Z Dobré Vody je nádherný výhled na šumavské kopce. Na vrchu Březník se nachází malá kaplička, z vrcholové skály je pěkný, ale trochu omezený výhled. Cestou na Křemelnou vidíme v dálce na východě hrad Kašperk. Téměř na vrcholu Křemelné jsou šachty po dolování zlata, nazvané Sněžné jámy. Prý se zde drží sníh až do léta. Pavel s Malíčkem se vrací do Plzně kvůli jiným povinnostem. Prozkoumáváme jednu šachtu, zlato tam ale žádný nezbylo. O kousek dál je Sněžná jáma daleko větší, opravdu úctyhodné dílo. (Žádný sníh jsme ale nikde nenašli. Asi zase jenom pověst :-) Pozn. red.) U vrcholové mohyly s nápisem "Mt. E. T. Seton" se fotíme samospouští třemi digitály najednou. Pod kopcem nacházíme docela pěkné místo na spaní kousek od cesty, snad nikdo po ní nepůjde nebo nepojede, jsme přeci jen v národním parku. U ohně po večeři Kvítko čte šumavské pověsti, střídá se s Houbákem, který dokončuje čtení o Hagenovi. Večerní pohodu narušil zvuk jedoucího auta. "Honem, schovejte oheň", jedná Kvítko. Markýza s Houbákem vytváří živou zeď před ohněm, aby nebyl vidět z cesty. Auto projelo dál a tak jsme mohli pokračovat ve večerním čtení.
Před spaním si ještě řídíme budíka na půl osmou, respektive podle nového času na půl sedmou.
Pekelní jeskyňáři | |
---|---|
Batman | Salto |
Dobrá Voda | |
Sněžné jámy: | |
Impozantní vstup | Interiér |
Křemenná žíla | Za světlem! |
Skrbla trpaslík: | |
Před chvílí narovnaný baťoh ... | ... už zase nedrží :-( |
Vrcholová mohyla ... | |
... a společné foto | |
U říčky Křemelné |
---|
Údolí kolem Křemelné je úplně kouzelné, řeka místy vytváří obrovské tůně, hluboké určitě přes dva metry, takové malé bazény (ne s teplou vodou). Jsem rád, že taková krásná místa jsou chráněna před nájezdy turistů.
Z vyhlídky koukáme na Čeňkovu pilu a na soutok Vydry s Křemelnou, odkud už pluje voda zlatonosné Otavy směrem na Strakonice a Písek. Za chvilku už přecházíme po mostě nad Vydrou. U zavřených stánků s občerstvením si konečně dáváme snídani a zároveň i oběd. Bohužel nás opouští Skrblík s Markýzou. Vybírají si nejlevnější dopravu, stopování. Mají štěstí, zastavuje jim už čtvrté auto.
Z devíti lidí zůstáváme čtyři. Stoupáme k vesnici Svojše, Kvítko předpovídá déšť, neuplyne snad ani 10 minut a začíná pršet. Napřed jenom pár kapek, ale na Kozích Hřbetech už prší docela slušně. Do Kašperských Hor přicházíme pěkně mokří kolem 11 hodiny. Náš plán se bortí, chtěli jsme dojít do města Sušice, které mimochodem leží také na Otavě. Hledáme nejbližší autobus, hrůza, do Sušice jede až v půl pátý. Zalezli jsme do nejbližší hospody, kde jsme strávili několik hodin. Pěkně jsme se najedli, napili, ohřáli, osušili a zahráli si Macháčka, kde každý alespoň jednou prohrál.
Venku stále pršelo, navíc odněkud přilezla mlha, horší počasí snad ani nemůže být. Jdeme navštívit muzeum motorek a kol. Na půdě jednoho domu na náměstí, kde je mimochodem pěkná "kláda", jsou k vidění opravdu zajímavé stroje, jak se dovídáme od našeho zajímavě podivného průvodce. Viděli jsme např. motorkotaxík s výměnou zadní sedačky za dvojsedačku, nebo motorku s kolem pro jízdu za vodičem na okruhu. Motorka rozrážela vzduch a umožňoval cyklistovi jet až 110 km/hod.
Když jsme vyšli v 16 hodin z muzea, vidíme, jak na zastávce stojí už nějaký autobus. Zjišťujeme, že jede přímo do Plzně, museli jsme ho v jízdním řádu přehlédnout. Sice nemusíme přestupovat, ale autobus staví snad na každém rohu. Za dvě a půl hodiny se loučíme na CANu v Plzni.
A kdo že na této akci byl? Kvítko, Markýza, Skrblík, Pavel, Marťan, Burizon, Houbák, Malíček a já. Ještě bych chtěl upozornit na dva SDA rekordy. Prvním je devět zúčastněných lidí na SDA akci a druhým je účast Marťana na této akci dvakrát.
Jestřáb
Antýgl z Předních Paští | |
---|---|
Brodění Křemelné: 1. všeobecné přípravy | |
2. Kvítko to rád rychle | 3. Markýza s rozvahou |
4. Marťan drsně | 5. a Skrblík chytře |
Čeňkova Pila | |
Autostop | |
Na Jelenov | |
Kašperské Hory: dlouhé čekáánííí ... | |