Slávkova "40"

Čtvrtek 1.5.2003

Marťan ještě za hlubokých mrazů kdesi v lednu promyslel trasu. Přitom se snažil, aby měřila přesně 40 km či snad i trošku víc, aby byla rezerva. Ale hlavně ani o píď méně. Měla to být prostě "čtyřicítka". Protože Šumava a Krušné hory již v rámci této tradiční akce navštíveny byly, padlo Marťanovo oko na Slavkovský les. A trasa byla za chvíli na světě: jen zhruba - Chodová Planá - Pístov - Podhorní vrch - golfové hřiště nad Mariánskými Lázněmi - Smraďoch a Farská Kyselka - Prameny - Kladská - sedlo pod Lesným - Lesný - sedlo pod Lesným - hrad Kynžvart - nádraží v Kynžvartu.

Vzhledem k délce trasy jsme se rozhodli vyrazit opravdu raným ranním vlakem - odjezd myslím kolem 6:20. Protože počasí mělo být rozumné, rozhodl jsem se, že tentokrát ušetřím opravdu co nejvíc na věcech do batůžku a vzal jsem si jenom kraťasy (na sebe). Ráno vypadalo dobře. Po obloze se honily bílé obláčky, foukal lehce studený větérek, prostě den jako křen. Protože jsem z Košutky, moc se mi nechtívá zajíždět na hlavák, pokud vlak jede přes Jižní předměstí a pokud to tam navíc staví, samozřejmě. Ani tentokrát jsem neudělal výjimku a za chvíli jsem už čekal na peróně tohoto starého nádraží. Můj pohled zaujaly 2 osoby, které se objevily za kolejemi, vesele přes ně skotačily a za chvíli už čekaly vedle mne. A vlak už je tu! Nastupuju, hned přede mnou jakýsi chlapík s nafukovačkou na zádech a pádlem v ruce. Jo, to známe, kdepak je naše Jarní voda! Dnes však máme suchozemskou misi. Procházím jednotlivými vagóny, až v jednom nacházím zbytek výpravy. Účast solidní: já, King, Marťan, Danča, Tom a ony 2 osoby, totiž Vrabčák se svou kamarádkou Gabčou. Vážení, opravdu jsem ho na peróně nepoznal - a přitom jsme absolvovali společně předchozí ročník prvomájového pochodu na Šumavě! Dobrá. Vlak uhání směr Cheb, venku je opravdu (alespoň na pohled) krásně a všichni mají výbornou náladu. King zkouší chvílemi dospat, pak se dohadujeme a počítáme, kolik je na trati tunelů. Vlak opouští údolí Mže a zanedlouho stavíme v Chodové Plané.

Svačina na Podhorním vrchu

Vystupujeme do svěžího jarního dne. Svěží je tedy až moc, takže ti, kteří si oblékli kraťasy, je postupně opět střídají za kalhoty. Já ovšem nemůžu, ale popravdě je to tak akorát. Zima mi ještě není. Po kolejích docházíme na silnici a po ní rázujeme v ostrém tempu směr rybník Regent. Cestou jsme ohrožováni šílenými řidiči, už abychom z té hlavní silnice byli pryč! A taky že jo - u Regenta zahýbáme doprava a pak přes Dolní Kramolín docházíme po loučce pod Pístov. Stoupáme prudkým kopcem nahoru (a jak zjišťujeme, nikým nekontrolované tempo plynule klesá hluboko pod požadovanou normu) do vesnice a v serpentině u kostelíka si dokonce sedáme. Tak pozor! Máme před sebou ještě notný kus cesty! Takže honem na nohy a jdeme dál. Za kopcem klesáme do údolí Kosáče a čepujeme výtečný minerální pramen Horku. Nabírám plnou (speciálně pro tento účel vyhrazenou) láhev. Ale jdeme dál. Cesta vede kolem Milhostovských mofetů. Kdysi jsem je našel, dokonce z nich i pil - jsou to taková jezírka minerálky uprostřed kančích rochnišť v bažinatém údolí potoka. Velká část skupiny je však ignoruje a postupuje dál; my s Kingem je hledáme, ale nějak nemáme moc elánu, takže na to po chvíli kašleme a doháníme ostatní. Horka je beztak lepší. Pod Milhostovem opouštíme údolí Jilmového potoka a míříme pod ohromným viaduktem místní trati vzhůru k našemu prvnímu cíli - vrcholu Podhoráku. Mimochodem zrovna jede vlak. Po delším výstupu po louce a pak lesem jsme nahoře pod vrcholovou skálou. A fouká dost silný vítr. Nenecháme se však odradit, vystupujeme nahoru a pouštíme se do svačiny. Kromě toho se však sytíme taky překrásným, takřka kruhovým výhledem do krajiny. Vidíme od Dyleně až po Vladař, jasně rozeznáváme Vlčí horu u Svojšína a masiv Čerchova ... Ale je tu pekelná zima. Navíc máme ještě hodně před sebou, takže dojídáme (King dovylizuje jogurt vyteklý z kelímku do igeliťáku) a padáme pryč.

Vycházíme na návětrné pláně u Závišína. Pomalu začínám litovat, že mám jenom ty kraťasy, ale ještě to jde. Už trochu hlídáme tempo, abychom večer nezatměli. Za vesnicí procházíme bolševníkovou plantáží, čehož já s Kingem využíváme a každý si utrhneme účinné zbraně. Kromě k boji se též dají využít k popohánění ostatních členů výpravy. Jenomže to už naše dekadentní chování pobuřuje ulízané snoby korzující po trávníku s vozejčky golfových holí. Jsme už totiž na okraji hřiště. Procházíme silničkou mezi hracími plochami, vzpomínáme na Mariánskou lyžovačku, kterak jsme po hřišti svobodně jezdili na běžkách a rozvíjíme úvahy, co by říkaly naše lebky, kdyby nám na ně někdo odpálil golfový míček. Třeba by záleželo na tom, jaký použije typ hole, ne? Ale hlavní atrakci míjíme až za chvíli. Vpravo od cesty je obrovská louka doslova posetá žlutými golfovými míčky. Vypadá to, jako když tady kvetou pampelišky. Jenomže to nekvetou. To je cvičné odpaliště a pilní golfisté tu pilují svůj odpal. Sází jeden míček za druhým do cílové plochy ... hergot, tenhle sport, to vůbec není nuda! King touží po míčku a jeden, který leží blízko cesty, si tedy sbírá. Není to špatný nápad, chvíli si s ním hrajeme. Hm, ale z tohohle hřiště mám doma míčků celý pytel. Poměrně nezajímavou trasou po silničce pokračujeme dál, pak odbočujeme na lesní cestu a za chvíli jsme u Smraďocha. Opět vzpomínáme na Mariánskou lyžovačku, kdy bylo vše pod sněhem a nic jsme neviděli. Dneska si to můžeme vynahradit, bahnité vývěry plynů jsou krásně vidět i cítit. Poodcházíme o kousek dál, k altánu Farské kyselky. Dobíráme zásoby minerálních vod, s námi též jacísi Němci či co to bylo, dodnes jsme tu jejich řeč totiž přesně neidentifikovali. Odsud pokračujeme přes hřeben Vlčku na Prameny. Oproti únorové jízdě na lyžích to je dnes docela brnkačka, ale zase si nemůžeme na druhé straně kopce vychutnat sjezd po rovné táhlé cestě až k silnici Mariánské Lázně - Prameny.

Smraďoch: tentokrát bez sněhu (srovnej)

Na silnici se díváme do mapy, co dál. Nad obavou, že bychom mohli trasu zkrátit pod 40 km, vítězí chuť přiblížit se cíli co nejdřív, takže rušíme zacházení až do Pramenů a prostupujeme po cestě přímo lesem až na silnici Prameny - Kladská. U téhle silnice překonáváme krásný potok (přičemž se nikdo nenamočil, ačkoliv jsme to alespoň Danče z celého srdce přáli). Následuje vcelku úmorná štreka po silnici až na Kladskou. Ačkoliv nejsme přímo unavení, začínáme být takoví ušlapaní: znáte to - je to takový ten stav, kdy by vás jen těžko něco donutilo se rozběhnout / odbočit z cesty třeba 100 m za nějakou zajímavostí. A právě jako balzám na tenhle stav působí nejprve pohled na rozlehlou hladinu Kladského rybníka (ano, ostrůvek je tu pořád) a potom příjemná místní hospůdka, kde mívají poměrně lacinou a přitom dobrou polévku. I dáváme si většinou bramboračku, někdo jinou (ale zaboha si teď nevzpomenu, jaká to byla - že by dršťkovka?) a pivečko. Vše venku před hospodou na dřevěných lavičkách. Aby nás náhodou nebolela naše pozadí, k dispozici jsou tu polštáře a deky jako podklad. To je ale komfort!

Vrchol Lesného

Ale čas ubíhá. Většinu trasy sice už máme za sebou, ale ještě tak tři hodiny chůze nás čekají. Nikdo z nás (kromě Marťana) ve skutečnosti nevěří, že dneska ujdeme 40 km. Prostě ta trasa se nezdá být tak dlouhá. Ale to je přece jedno, hlavně že se pěkně projdeme, ne? I zvedáme se, platíme a vyrážíme na Hvězdu a pak po žluté turistické do Vysokého sedla pod Lesným. Cesta je to dlouhá a po vrstevnici, za každou zatáčkou už vyhlížíme sedlo. Konečně jsme tam. Co teď? Čas máme, takže určitě musíme dobýt Lesný, nejvyšší to horu Slavkovského lesa (982,5 m). Holky prohlašují, že zůstanou v sedle - dobře, budou hlídat batohy. Na cestu si beru foťák a mapu a vyrážíme zpočátku po silnici směr Lázně Kynžvart. V příští zatáčce na mapě odbočuje cesta, která by měla vést téměř kolem vrcholu, takže po ní chceme jít. Cesta skutečně odbočuje, King s Marťanem se rozbíhají, že vrchol zdolají během. Nechávám se vyhecovat a běžím s nimi. Vrabčák s Tomem rozumně pochodují krokem. Cesta se po chvíli stáčí mírně doleva a mně se zdá, že bychom měli běžet rovně. Jenomže tam je jenom husté mlází, navíc koukněte se za běhu do mapy! Moc dobře to nejde. Takže běžíme po cestě dál. Po notné chvíli nám ale dochází, že určitě neběžíme správným směrem (pořád po vrstevnici úbočím svahu), takže to stáčíme doprava nahoru a teď teprv začíná správná fuška. Když už si myslíme, že dobíháme na vrcholek, nasazujeme dokonce mírný finiš, zdrceně zjišťujeme, že toto je pouze předvrchol a pravý Lesný se tyčí nad námi asi v půlkilometrové vzdálenosti. No přece se ale nevzdáme! Zatínáme zuby, dýcháme o sto šest a supíme travnatým průsekem vzhůru. Konečně, posledních pár metrů a jsme tady! Super. Vrcholek je zpola odlesněn, takže opět vidíme daleko do kraje: Dyleň, Český les, ale na druhé straně též Třebouňák, Toužim, Žlutice a Vladař. Nabíráme síly, něco fotíme a pak pomalu sestupujeme druhou stranou kopce zpět do sedla. Tahle cesta je teda mnohem kratší - aspoň to víme propříště. Těšíme se, že se v sedle natáhneme, až budeme čekat na Toma s Vrabčákem, ale jaké je naše zklamání, když tam dochází společně s námi: vrátili se zpět stejnou cestou. Byli jen na předvrcholu, Lesný zůstává pro ně výzva :-). Holky jsou už netrpělivé, protože místo plánovaných 20ti minut tu čekají skoro hodinu. No bodejť, trochu jsme si zašli.

Ze sedla klesáme hlubokým rygolem potoka směrem k hradu Kynžvart. Vzpomínám, kolikrát jsem už tuhle vražednou stezku sjížděl na běžkách, ale to už bylo hodně dávno ... Cesta se stáčí do úbočí svahu a za nějakou dobu se před námi na ostrém kopečku zjevuje silueta hradu. Les je zde smíšený, hrad porostlý nádhernými prastarými buky. Dopřáváme si svačinu - ale mně s Kingem to nedá, vyhlížíme pěkný buk a že vylezeme nahoru. Jenomže: když dojdu ke kmeni, zjišťuju, že buk roste na samém rozhraní zdi, takže na druhé straně kmene je asi tak 7 metrů hloubka, a za druhé, že tenhle strom má neuvěřitelně silné větve a ještě porostlé lišejníkem. Přidejme ještě celodenní únavu zejména z dobývání Lesného a výsledek - dost se bojím lézt nahoru. King se zdálky uštěpačně posmívá a mručí něco o skálolezcích, ale když přichází blíž, taky mění názor. No ale nakonec tam vylezeme a v koruně si dáváme svačinku. Prostě idylka. Akorát, když něco hledám v batohu, z mé proklaté staré peněženky opět vypadávají mince, takže odhaduju, že tentokrát přispívám na opravu hradu tak 20ti Kč. Zkuste si hledat dvacetikačku v závějích bukového listí, když je navíc vržena cca z 15 metrů výšky! To spíš naleznete hradní poklad. Jídlo dochází a tak se chystáme na cestu dolů. Ani jednomu se nechce lézt až na zem, takže raději uvažujeme o plavném skoku z některé z větví. Já se teda moc nerozmýšlím, jedna taková větévka hodně rostlá do strany se mi docela zamlouvá a hup! Z jejího konce skáču akorát na vršek svahu hradu. Hergot, zespoda to vypadá jako docela dobrá šílenost. Ale věřte, shora to bylo jako nic. Takže teď je na řadě King. Chvíli se rozpakuje, ale pak jde na to, hups! Stíhám ho vyfotit za letu a už je taky dole. Ve zdraví. Že bychom tedy šli? Ale ne, někdo si usmýšlí, že uděláme hromadné foto na hradě. Vybíráme tedy vhodnou zídku (proti slunci, lamentuje Tomáš - a má pravdu). Jako obvykle, fotíme samospouští. V tom už máme z minulých akcí SDA velkou praxi. Střídáme foťáky, tak, a je všechno zdokumentované. Teď spěšme na vlak!

Svačina na stromě ...	... dojezeno!
Nezbytná samospoušť ...	Kynžvartský kámen

Sbíháme akčně z hradu a po pěšince míříme do Kynžvartu. Kolem hřbitova se dostáváme do vesnice, cestou si házíme golfovým míčkem. V restauraci nemají nanuky. Nu co, aspoň ušetříme. Cesta dál vede z vesnice na louky, krásnou březovou alejí. Dole, kousek před potokem, leží tu při cestě přírodní zajímavost jménem "Kynžvartský kámen". Jsou to asi dva nebo tři žulové balvany, které se prostě jen tak válejí na okraji louky. Pohoda. My se ale nezapřeme a po chvíli už bouldrujeme nahoru. Není to zase tak snadné (dokud si nevšimneme schůdků tesaných z druhé strany kamenů), takže volíme všelijaké netradiční postupy (jako například drsné přeskoky z kamenu na kámen a podobně). Prostě nás začíná mrzet, že jsme dneska ještě zdraví. Ale vše v dobré zůstává obráceno a nikomu se nic nestane. To je dobře, protože vlak jede už za chvíli. Jdeme proto dál, skrz menší háj a za terénní vlnou už vidíme silnici a železniční trať. Kupujeme jízdenky a sedáme si na lavičky na nástupišti. Za moment přijde pokladní a tvrdí, abychom si popošli, protože vlak nestaví tady na nástupišti, ale asi až o 100 metrů dál směrem na Plzeň. Kroutíme nad tím hlavou, ale dostává se nám vysvětlení. V trolejích na úrovni nádraží totiž není elektřina a tak vlak musí dojet "samováhou" (oficiální ajznboňácký termín) až na samotný konec, kde už šťávu má. Vidíte. A pak, že to v ČD nefunguje. A už je tu vlak. Opravdu, potichu se valí nádražím a staví až daleko za perónem. Nastupujeme a míříme na Plzeň.

Ve vlaku sundaváme botky a užíváme si krásného májového večera za okny. Každý na vlastní pěst proměřuje na mapě ušlou trasu a bohužel se všichni dostáváme pod 40 km. Marťan je očividně rozladěn. Slibuju proto, že to doma projedu kolečkem a nahlásím všem přesný výsledek. V Mariánských Lázních vlak stojí o trochu déle, ale za odměnu tu máme takovou, řekněme neobvyklou, podívanou. Pak projíždíme Chodovou Planou, jó, tak to, co my šli dneska celej den, to vlak i se zastávkami zvládl asi za čtvrthodinu. Ale on jel přímo. My šli oklikou! Přichází průvodčí a k našemu překvapení opět ignoruje Vrabčáka s Gabčou, stejně jako cestou sem (to ti dva jeli nakonec zadarmo. Mysleli, že pojedeme na hromadnou, a tak si nekupovali na nádraží lístky. Průvodčí si jich ale vůbec nevšimla.). V Plané musíme vystupovat, protože je na trati výluka, takže až do Svojšína jecháme autobusem. Cestou klábosíme, pozorujeme západ slunce a už za tmy dorážíme do Plzně. Bylo to pěkné, tak ahoj a za týden na kolech! Kampak asi pojedeme příští rok na první květen?

Celá akce měla jednu šťastnou dohru. Opakovaným měřením kolečkem jsem doma zjistil, že jsme ušli: já, Marťan a King (s okruhem na Lesný) 42,5 km, holky (sedíce v sedle) 38,5 a Tom s Vrabčákem něco mezi, ale rozhodně přes 40 km. Takže plán byl splněn! Za rok asi zvýšíme normu na 50.

Kvítko